Z Aberdeenu ve výtahu

V Aberdeenu jsme kvůli špatnému počasí zůstali dvě noci. Bylo o nás dobře postaráno, byli jsme u Finlayho and Lindy, spolupracovníků a přátel Marka, švagra našeho bývalého a budoucího domácího. Aberdeen jsme opustili v neděli v poledne vyprovázeni psem Dylanem.

20120709-120543.jpg
Nezačínalo to pěkně, na pláži nás uvítal surf. Já ho prostě nemusím. Vlny dokážou mít pěknou sílu a nejen, že člověka pěkně promáčí, ale hlavně i omlátí, a mě často zastaví, převrátí, semelou a musím start opakovat.

20120709-120557.jpg

Naštěstí to vyšlo a my brzy nechali město za sebou. Dnešní pobřeží bylo úžasné. Poměrně vysoké útesy byly pokryté zelení, která místy sahala až k vodě. Útesy vytvářely různé tvary, kopce, hřebeny, samostatné skalky. Na nich byly více či némě zřícené hrady a kláštery. A všude kolem nás bylo plno ptáků, jejichž křídla šuměla ve vzduchu. Prostě paráda.

20120709-120728.jpg

20120709-120743.jpg

Nejlepší ale bylo, že jsme konečně měli sebou nejen silný proud, ale i lehký, příjemný větřík v zádech, takže jsme svištěli. Ujeli jsme 25NM (asi 45km) za 6 hodin. Naše normální rychlost je tak 2NM/hod, někdy i 3.
A protože byl den tak příjemný, zakončili jsme jej jídlem, jak jinak. Stejně jsme museli čekat na pozdější hodinu se stavěním stanu.

20120709-120859.jpg

Takže pro ty, co se o to zajímají, Michal měl Fish & Chips a já Hřebenatky se slaninou ve vínové omáčce a se salátem. Obojí čerstvě chycené. Mňam.

Doom and Gloom ( v překladu Zkázy a Beznaděje) východního pobřeží

Ještě než jsme vyjeli z Londýna, ale i během naší cesty jsme toho o východním pobřeží slyšeli hodně. Většina lidí měla názor, že to skoro nemá cenu jet, že není nic moc. Během naší cesty, když slyšeli, že jih, západ i sever máme již za sebou, nás dokonce litovali, že ještě musíme projet to východní. Také zprávy od našich letošních předchůdců nebyly nijak pozitivní. Mluvilo se v nich hodně o hnusném počasí, těžkých podmínkách, špatných kempech a tak.
To v nás usadilo obavy, respekt a očekávání toho nejhoršího.

Sever a Moray Firth se s námi rozloučil delfíny a tereji bílými.

20120707-213938.jpg

20120707-213954.jpg

20120707-214008.jpg

U Fraserburgu jsme zahnuli a toto pobřeží budeme sledovat skoro až do Londýna. Plni nejistot jsme si říkali: „Už je to tady? To je ono?“. Ach jo.

20120707-214054.jpg

20120707-214110.jpg

20120707-214123.jpg

20120707-214142.jpg

Naštěstí to netrvalo dlouho. I tady jsou pěkná místa. Asi to nebude jen beznaděj.

20120707-214234.jpg

20120707-214249.jpg

20120707-214304.jpg

Navzdory předpovědím se těšíme i na ten zbytek.

20120707-214409.jpg

20120707-214428.jpg

20120707-214501.jpg

Východní Pobřeží, tady nás máš!

20120707-214558.jpg

20120707-214618.jpg

Byli jsme blázni začít náš výlet na Den Bláznů?

Tohle mi dávno, ještě v dubnu, někdo řekl. Tenkrát jsme se tomu jen zasmáli, ale postupem času si začínám říkat, jestli ono na tom něco nebude.
Začalo to hned druhou nocí, kdy jsme kempovali, jedna z našich nových matrací to nevydržela. Naštěstí náš kamarád Alastair nám slíbil vyměnit ji za svou, jen jsme museli pár dní počkat. Alastair se s námi potkal na Winchelsea Beach, dodneška si myslím, že to byl zatím nejhorší den. Bylo pozdě, zima a dostat lodě na břeh nám tenkrát trvalo hodinu a půl pískem a blátem. Tam jsme také přišli o naše první kolečka. Naštěstí v Brightonu se nám podařilo získat nová.

20120705-091538.jpg

Druhá matrace odešla za týden po první. Tenkrát to byla moje kolegyně Kerri, kdo nám koupil a doručil novou v Bouremouthu.
Těsnění u krku u mého nového suchého obleku prasklo na Chesil Beach.
Jet pár kilometrů s netěsnícím, vědět, že když se převrátím, tak mi do něj nateče a já už do lodě nevlezu, nebylo zrovna příjemné. Tehdy jsme končili v Burton Bradstocku u Barbary a Iana, a ti mi pomohli sehnat firmu, která těsnění rychle vyměnila. Ještě, že nás tam bouře zdržela čtyři dny.
Michalův suchý oblek to vydržel k Portscatho. Odtud putoval poštou zpět do Typhoonu na opravu. Při pozdějším setkání s Barbarou a Ianem v Harlyn Bay v Cornwallu, nám nové a opravené obleky zase předali.

20120705-091710.jpg

Byli jsme na západním pobřeží a já doufala, že už je to všechno. Nebylo. Spojka u mého jinak parádního pádla začala prokluzovat. Selhala úplně, zrovna, když jsme zápasili s protivětrem a docela velkýma vlnama za Freshwater East. Michal to pohotově zafixoval páskou. Od té doby mám na pádle uprostřed oranžovou pásku, s pádlem se mi pádluje tak dobře, že se mi jej nechce měnit.
Michalovo pádlo dostalo stejnou pásku asi o tři týdny později.

20120705-091852.jpg

Už snad nic přijít nemůže, říkala jsem si. Můj iPhone umřel v hostelu na Rhuba Reidh. Nevadilo by to tolik, kdybychom v něm neměli všechny mořské charty. Navionic naštěstí ale zrovna konečně zpřístupnil novou verzi pro iPady. Takže charty zase máme.
Zahnuli jsme za severovýchodní roh a zjistili, že Michalova vysílačka už nikdy fungovat nebude. No nic, měli jsme ještě moji. Ale jen do Moray Firth, zrovna kdyby se nám hodila, jsme zjistili, že ani ta už pořádně nefunguje. Někdo jménem Fiona nám v tu dobu poslal komentář na blog, že bydlí v tomto kraji, a jestli něco nepotřebujeme. Půjčili jsme si její adresu a koupili si nové vysílačky. Včera nám je doručila.
Ovšem naše štěstí v nešetěstí dosáhlo vrcholu předevčírem. Přistáli jsme docela pozdě, kolem deváté, a chvíli nám trvalo než jsme našli kam si u vesnice postavíme stan. Když jsme si konečně vařili večeři, byli jsme vyrušeni autem s blikajícími majáky pobřežní hlídky. Náš Spot prý vysílá SOS signál. A jo, vysílal, sám od sebe si ho pouštěl. Aby ho mohl aktivovat člověk, musí se nejprve dostat ke správnému tlačítku. Umlčeli jsme jej až když jsme z něj dostali baterky. Hlídka byla ráda, že nás zachraňovat nemusí. My jsme byli rádi, že to funguje. Jenom chudák Kerri byla dost vylekaná, když dostala z Ameriky telefon, že vysíláme SOS, a jestli neví, kde jsme. My jsme si navíc zrovna pro ten večer vybrali místo bez jakéhokoliv signálu, takže místo večeře se šlo na kopec hledat signál a dát vše dopořádku.

20120705-091752.jpg

Tak nevím. Podcenili jsme datum prvního apríla, nebo jen máme štěstí v neštěstí? Kdyby bylo na mně, vůbec by mi nevadilo taková zpestření nemít.

Moray Firth není vůbec zlé

Moray Firth nám dává zabrat. Na druhou stranu je tu pěkně, tedy ne počasím, ale krajinou.

20120702-214258.jpg

Trochu nám to připomíná Českou Republiku, pole, louky, kopce.

20120702-213916.jpg

Co to odlišuje od naší země jsou přístavy, a tady jsou velmi malebné. Jenom jsme si nemysleli, že budeme navšetěvovat všechny.

20120702-214008.jpg

Na druhou stranu se naše cesta opět uzavřela do kruhu. Tento je sice malý, ale je zajímavé jak se často cesty zacyklí, někdy dřív, někdy to trvá několik let.
Skončili jsme v přístavu Cullen. Přistáli jsme s tím, že ještě nejspíš budeme pokračovat, alespoň ještě za další výběžek do dalšího přístavu. Jenže Michal uviděl ceduli k hostelu. Navíc zase dost foukalo a my jsme se sem poslední dvě hodiny pěkně dřeli. Řekli jsme si, že se na ten hostel mrknem, ale že nejspíš budem pokračovat.

20120702-214055.jpg

Chcete malou radu? Chcete-li pokračovat v pádlování, nechoďte se koukat na hostely. Sice nás tento typ ubytování moc nebere, ale tento byl děsně sympatický. Je rozhodnuto, zůstáváme, ta dřina nám za to nestojí a navíc, moje loď potřebuje malou opravu.

20120702-214154.jpg

Vesnicí Cullen vedou tři viadukty. Byly postaveny v roce 1886, protože tehdejší comtesa Seafield nedovolila, aby železnice vedla přes její pozemek. Dnes už jimi železnice nevede, ale dá se po nich projít a pokochat se.

20120702-214346.jpg

A teď k těm kruhům. Našli jsme tuto ceduli. Cullen Skink je rybí polévka. My jsme ji, vlastně naši první rybí polévku vůbec, ochutnali v Glenuig Inn na západním pobřeží. Pro ty, co se o jídlo zajímají tak jako já, je to polévka z uzené tresky skvrnité (podle translatoru), brambor, cibule a mléka. Cullen je jméno města, Skink je výraz pro polévku nebo guláš. Hlavně je to hrozně dobré.

20120702-214429.jpg

A ještě jedna událost se dnes stala. V hostelu se také objevil americko-polský pár z Edinburgu. Po večeři nám zatancovali argentinské tango. Paráda.

20120702-214507.jpg

Dobrodružství v Moray Firth

Moray Firth je široký dlouhý záliv mezi severovýchodním a východním výběžkem Skotska. Tenhle záliv je museli přejet v naší cestě na jih. Neměl to být problém, vždyť kolik zálivů jsme již přejeli.
Do Moray Firth jsme konečně dorazili v pátek večer. Měli jsme na výběr ho buď přejet celý najednou, asi 70 kilometrů do Lossiemouth, nebo pokračovat na západ podél pobřeží, asi 28 kilometrů, pak to nadvakrát přejet se zastávkou na Tarbat Point, asi 45km, a z Burgh Head se vracet zpět do Lossiemouth, asi 10km. Rozhodnutí mělo padnout až ráno.
Ráno nějak nic nešlo. Michal se nedokázal probudit s budíkem v šest, takže jsme vstávali daleko později. Jasné ráno vystřídala mlha a déšť, v tomto počasí se dlouhé přejezdu nedělají. Vyrazili jsme podél pobřeží na západ. Jenže mlha se brzy zvedla a brzy jsme viděli pevninu na druhé straně. To všechno pojedeme zase zpátky. Ach jo.
Postupně jsme se rozhodli k přejezdu. Na prvním možném místě jsme zastavili, najedli se, nachystali jídlo sebou. Převlékli se, líp se chodí v lodi na záchod v kalhotách a bundě než v suchém obleku, alespoň mně. Měli bychom to přejet za 9hodin, sice bychom přistávali pozdě v noci, ale bílé noci Skotské jsou na to v pohodě. Vyrazili jsme.

Asi po hodině začal vítr z boku, který postupně zesiloval a zvedal stále větší a větší vlny. Z nějakého důvodu moje triko pod bundou bylo postupně celé mokré. Převléci se v těch podmínkách nedalo, ani vyčůrat, a bylo jasné, že až zaleze slunko, bude mi pěkná zima. Bylo třeba přehodnotit situaci. Byli jsme už čtyři hodiny na cestě, ale nǎse rychlost klesla pod 2 uzle, takto bychom tam dojeli za dalších osm hodin. Naše možnosti byly jet zpět (to se mi nechtělo), pokračovat (hazard), zkusit v otevřeném rozbouřeném moři najít placatý úzký Tarbat Point. Poslední možnost jsme si nakonec vybrali.
Z mapy jsme trošku věděli jeho směr. Bohužel když jsme vyjížděli ani jednoho nenapadlo uložit jeho souřadnice do GPS, proč taky, když jsme jeli na úplně opačnou stranu. Proč bychom najednou k němu měli chtít jet? No, teď jsme chtěli a moc. Automapa není ideální pro navigaci na otevřeném moři, ale vyrazili jsme podle kompasu směr jihovýchod s tím, že když jej do hodiny nezahlédnem, budeme muset zpět na pobřeží odkud jsme vyjeli.
Vítr a vlny jsme teď měli v zádech a naše rychlost stoupla na čtyři uzle (8km/h). To byl také hlavní důvod, proč jsme vyrazili sem. Do hodiny jsme zahlédli kousek pevniny a brzy i maják. Za tři hodiny jsme přistáli.

20120702-091643.jpg

Druhý den jsme vyrazili dokončit přejezd. Jenže na mě asi dolehl ten stres z posledního týdne, jak moc chceme být dál a jak moc jsme museli dojovat s počasím. Navíc už jsme na cestě 92 dní. Prostě mě to přestalo bavit. Už se mi nechtělo pádlovat, ke břehu, dál, nikam. Rozhodla jsem se to zabalit, naložit na jakékoliv auto, které by pro mě přijelo, a jet pryč. No dojeli jsme do místa jménem Hopeman, dali si kafe, tedy nebylo nic moc, ale paní nás nechala sedět v galerii. Podívali jsme se zda nám nepřišly nějaké komentáře. A zrovna tam byl, pod posledníma fotkama, tento od Ann:
„I’m not sure my husband and I would look such a happy couple if we’d kayaked half way round Britain so fantastic, You look a picture of harmony. I’m sure it’s not always thus!!“

„Nejsem si jistá, že můj manžel a já bychom vypadali jako šťastný pár, kdybychom spolu odpádlovali půl Británie. Paráda, obrázek harmonie. Jsem si jistá, že to tak ale vždycky není.“

No, nebylo. Jenže po kafi jsem zapoměla, že končím, vyrazili jsme dál. Byl to příjemný klidný večer na vodě.

Z Wicku do Dunbeath

Kdybych neměla mořskou nemoc, tak bych měla čas kochat se úžasnými útesy kolem kterých jsme dnes jeli. A možná bych je zvládla i vyfotit a fotku dát sem.

Michal říká, že jsme měli dlouhý a táhlý swell do zad a o něco rychlejší a ostřejší swell zleva. Ten se odrážel od útesů a vracel nám vlny zprava, bez ohledu na to, jak daleko jsme od nich byli. K tomu také tvořil nějaké ty vlny protivítr. A to vše dohromady byl pěkný zmatek, snad ty nejnepříjemnější podmínky na pádlování, jaké jsme zatím měli.

Wick; včera, dnes a zítra

Když už jsme v tom Wicku, rozhodli jsme se jej pořádně poznat. Wick, byl objeven už Vikingy, kteří si z jeho zátoky udělali přístaviště pro své lodě. Na svoji slávu si, ale musel pár let počkat. Stalo se tak během osmnáctého století. Když přístav ve Staxigoe přestával stačit, přesunul se rybářský průmysl sem. V roce 1768 bylo postaveno první přístavní molo ve Wicku. Rybářství se zde rozjíždělo pomalu, na začátku devatenáctého století zde bylo registrováno „jen“ 200 rybářských lodí lovících sledě. Kolem 13 000 sudů se slanečky tehdy bylo vyváženo.
Rybářství nabralo obrátky a v druhé polovině devatenáctého století zde bylo registrováno kolem 1100 lodí. Říká se, že se tehdy dalo přejít z jedné strany přístavu na druhou suchou nohou, kolik lodí zde bylo.
Lov a zpracování sleďů byla sezónní práce, která kroa během léta se městská populace rozrůstala ze 6000 na 15000. Mnoho pracovníků přicházelo ze západních a severních ostrovů, byli to nejen rybáři, ale také bednáři, plachtaři, tesaři, truhláři, výrobci sítí a další.
Bohužel nikdo tehdy ne pamatoval na zachování či obnovení zásob, a ryb začalo ubývat. Ve třicátých letech tu zbylo už jen 30 lodí.

Přístav ve Wicku je i dnes velmi slavný a hojně využívaný, ovšem na městě je vidět, že má tu největší slávu už za sebou.

20120628-202822.jpg

20120628-202842.jpg

20120628-202937.jpg

20120628-202958.jpg

20120628-203023.jpg

20120628-203047.jpg

20120628-203106.jpg

20120628-203135.jpg

20120628-203158.jpg

20120628-203217.jpg

Dnes je to velmi klidné město, kde život končí po páté hodině odpoledne. A přece během své největší slávy zde bylo 47 putik prodávajících 800 galonů whisky týdně. Tolik, že v roce 1920 zde vyhláili prohibici, ktera trvala čtvrt století. Přesto si Wick uchoval vlastní destilerku založenou v roce 1826, Pulteney.

20120628-203303.jpg

Dnes má Wick kolem 8 000 obyvatel.

20120628-203347.jpg

20120628-203405.jpg

20120628-203431.jpg

20120628-203449.jpg

20120628-203513.jpg

20120628-203534.jpg

20120628-203559.jpg

20120628-203621.jpg

Během našeho objevování města jsme došli k přílivovému bazénu. Tyto jsou kolem pobřeží Británie velmi rozšířené, vznikaly hlavně ve Viktoriánské době, kdy se plavání stávalo populárním sportem a odpočinkovou aktivitou. Tyto bazény jsou plněny mořskou vodou za přílivu, a využívány za odlivu, kdy je šance, že slunce stihlo vodu ohřát.

20120628-203704.jpg

20120628-203725.jpg

20120628-203743.jpg

Také jsme mrkli na moře, a ne, dnes bychom opravdu daleko nedojeli.

20120628-203828.jpg

20120628-203846.jpg

Den jsme zakončili typickým skotským curry.

20120628-203926.jpg

20120628-203943.jpg

Na nejsevernějším východě

Tak, a jsme ve Wicku. Město, kterému jsme se chtěli vyhnout. Ne, že by bylo špané, to asi není, ale to nejlepší má už za sebou. Hlavně tu není kde přistát a zůstat na noc, ale k tomu až později.

20120627-181412.jpg

Včera ráno jsme za husté mlhy opustili Mery Man of May kemp. Zpočátku jsme jeli blízko podél pobřeží, postupně se mlha trhala a Orkneye začaly vykukovat společně se Stromou. Docela pěkná podívaná. Když se mlha zvedla úplně, zahlédli jsme několik kajakářů. Ha, to je stejně důležité jako vidět velrybu, ani jedno jsme zatím moc neviděli. Zatímco oni si to hlásili pěkně uprotřed proudu, my jsme mířili směrem k John O’Groats.

20120627-180530.jpg

Tady se prostě musíme vyfotit, u rozcestníku. John O’Groats, stejně jako Land’s End, je místo významné tím, že se někdo rozhodl z něj rozhodl udělat atrakci o Prvním a Posledním místě ve Skotsku nebo Anglii. Navíc mezi Land’s Endem (Cornwall) a John O’Groats je to nejdelší vzdálenost napříč zemí, která reprezentuje výzvu, kterou lidé v Británii rádi přijímají a různými způsoby naplňují, například na kole, dvojkole, pěšky, pozadu, jakkoliv. Pro nás to byla jed jedna zastávka z mnoha, naše milníky jsou jinde.
K jednomu jsme se právě blížili, k pátému rohu.
Objetí tohoto rohu bylo v pohodě, drncalo to, zvedalo to, surfovalo to s námi, ale jen trošku. Duncansby Head byla majestátná, vysoko nad námi, s majákem, tentokrát to bylo nejseverovýchodnější místo naší cesty. Útesy byly vysoké, plné ptáků, jen kdybychom znali jejich jména, a tvořily zajímavé jeskyně, tunely, zátoky, průjezdy. Člověk by tu vydržel objevovat celý den. Naštěstí se moře za rohem docela uklidnilo a my jsme si tu krásu mohli taky trochu užít.

20120627-181020.jpg

Tady jsme opět potkali stejné kajakáře jako ráno, jenomže teď zblízka. Byli místní a Bill nám hned podal několik důležitých informací. Ukázal nám, kde se dá nejlépe kempovat, naše auto mapa tyto detaily postrádá. Řekl nám, že do Wicku jezdit nemáme, protože v přístavu kupodivu není kde přistát. Potvrdil, že mezi Wickem a Lybstrem není kde přistát, a že když fouká od východu, tak je to opravdu náročný kousek pobřeží. A doporučil nám, že pokud skončí mě v Staxigoe, máme jít nahoru do domu pro vodu.
Naplnění informacemi jsme s posledním proudem vyrazili přes Sinclaire Bay, docela to šlo a za hodinu a půl jsme byli na druhé straně. Do Staxigoe to byl jen kousíček. Tam byla malá zátoka, chráněná od nejhoršího východního swellu, mělo to slip way (rampa), picknickový stůl a rovný trávníček. Prostě sen každého kajakáře na dlouhém výletě. Původně jsme byli rozhodnuti jen posvačit, byly už čtyři odpoledne, a vyrazit dál. Ale proud se už otočil, moře lehce rozbouřilo, vítr foukal z jihovýchodu, takže jsme se rozhodli zůstat.
Stavět stan takto brzy odpoledne, bez midges (létající krvežíznivé odporné potvory), mít čas na slunku usušit věci, bylo prostě paráda.
Během pozdního odpoledne ve stanu jsme oba usnuli, jen během spánku jsem pořád myslela na to, že musíme nahoru pro vodu. Ještě se za námi totiž strávil Bill a připoměl nám, že tam určitě musǐme zajít.
Kolem půl osmé jsme tedy vyrazili. Přivítání bylo vřelé, sice jsme pominuli formality jako představování, ale byli jsme uvítáni whiskou, pivem a později, když přišla i paní domu, tak čajem a koláčem. S pánem i paní jsme si pěkně popovídali a i když je oběma skoro osmdesát vyměnili jsme si historky a poznatky z různých cest a míst. Oni oba jezdili v mládí na kolech a sjezdili tak celé Skotsko a Severní Anglii.
Také jsme se dověděli důležité informace o tom místě. V minulosti to byl první přístav v Británii, kde se lovili a zpracovávali sledě. Lodě z Evropy a hlavně z Holandska sem přijížděly naložené střešními taškami, k vyvážení lodi, a odjížděly se sudy naloženými slanečky. Většina starých domů tu doteď má střechy z červených tašek.

Ráno nás přivítalo deštěm a větrem, ale ještě by to mělo jít. Předpověď je, že od odpoledne, přes noc a hlavně zítra bude foukat až F7. Rozhodli jsme se vyjet a zkusit dojet až do 20km vzdáleného Lybstru. Moře se vlnilo, trochu bouřilo, ale čím dál jsme byli ze zátoky venku, tím divočejší se stávalo. Útesy a hlavně ploché kamenné desky vybíhající daleko do moře nad i pod jeho hladinou zvedaly nepravidelně surf. Navíc vítr z vln dělal nepravidelné zmatené vlnění ze všech stran.
U Wicku došlo na rozhodování. Máme na to jet dál? Zvládneme takové podmínky? Ano takové podmínky zvládáme, už jsme jeli i v horších, větších vlnách, i proti silnějšímu větru. Ale máme na to jet v nich 20km bez přistání? Bylo jasně vidět, že v takovém surfu na kamenech nepřistaneme. Potřebujeme přistát? No Michal se do lahve vyčůrá, ale já v takových podmínkách nemám šanci. Jak dlouho těch 20km pojedeme? Normálně tak 3 až 4 hodiny, ale v takových podmínkách, kdy člověk dělá dost záběrů jen vyrovnávacích a vpřed se moc při tom nepohybuje, to klidně může být déle.

20120627-181954.jpg

20120627-182120.jpg
Rozhodování bylo těžké. Vjeli jsme do Wicku a zjistili, že je to, jak říkal Bill, nic moc. Vyjeli jsme zase ven s tím, že to tedy zkusíme. Vítr trochu víc zesílil. Zastavili jsme u plážičky u přístavní zdi na záchod. Tady jsem se rozhodla, že to zkusíme, že možná dnes je den, kdy si prověříme, jak jsme na to se samo záchranou apodobně. Současně Michal znovu studoval naší chybou mapu. Stále ukazovala to samé, útesy, žádná místa, příliš mnoho výběžků, kde jak víme to bude pěkně vřít.
Nepojedeme. Nakonec jsme se rozhodli nejet. Moc bychom chtěli se posunout dál. Euforie ze zatočení na jih byla včera velká, stejně tak, bychom už rádi byli dál, za Moray Firth a směřovali k Severní Anglie, ale na to si musíme počkat. Chceme tento výlet si nejen užít, ale i zdraví dojet. Nakonec zatím pokud jsme si nebyli jisti podmínkami, nejeli jsme. Ono vědět kdy jet nebo se rozhodnout nejet je stejně důležité a těžké jako se rozhodnout určitá mista projet za určitých podmínek.

<a href="http://homeseahom

e.files.wordpress.com/2012/06/20120627-181537.jpg“>20120627-181537.jpg

A tak jsme ve Wicku. Nakonec to nebylo tak hrozné, přistáli jsme na břehu řeky, vynesli lodě, došli do přístavu k RNLI (vodní záchranáři/ pobřežní hlídka). Tam nám řekli, že není problém nechat lodě za jejich kanceláří. Cestou jsme našli i B&B (penzion) s výhledem na přístav, přece jen má být deštivo a větrno, a nemá cenu v tom trčet, když člověk nemusí, přece jen už máme za sebou přes 70 nocí venku. Pak už jen zbývalo převézt lodě zpět k RNLI, nakonec jsme ani nemuseli vláčet na břeh, zůstali na pontonu vedle záchranné lodi. Z penzionu vidíme na stanici. Teď už jenom zjistit, kam pujdeme na večeři.

20120627-182341.jpg

Pentland Firth

Původně jsme chtěli vyrazit už v neděli, ale Natálka nemohla celou noc dostat z hlavy nutkání nejet. Když jsme se ráno probudili a viděli jak se stromy pořád třesou ve větru, dost se jí ulevilo. Nikam se nejede.
Využili jsme toho, že tu stále ještě byl Andrew, který nás přijel navštívit na cestě ze Skotska domů do Londýna, a jen tak mimochodem nám přivezl asi milion sušenek a koláčů, a vyrazili na obhlídku toho, co nás čeká, po souši. Postupně jsme navštívili Dunnet Head, Merry Man of May (rozverného muže z May) a Duncansby Head. Co jsme mohli vidět ze břehu nás docela uklidnilo, tohle se docela nechá jet.
Dneska ráno nás probudil požární hlásič, naštěstí to byl jen připálený toust. Tím nervózním byl pro změnu Michal, vůbec s ním nebyla řeč a dokonce se po dvou měsících rozhodl jet v suchém obleku. Zatímco jsme se snažili nacpat do lodí všechny sladkosti byli jsme pozváni na kafe do stanice RNLI (stanice zachranných lodí), to se ráno před odjezdem odmítnout nedá. Stěny měli vyzdobené řadou výborných fotek záchranných lodí v akci, převážně v Pentand Firth. Možnost vidět, co tu moře dokáže, nás zrovna dvakrát nepovzbudilo.

Pentland Firth

Mlha
Mlha, kurz 60 stupňů
Tušení Dunnet Head
Mlha zvolna mizí
Vlny
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Kde je Michal? opora, záběr, záběr, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Kde je Michal? opora, záběr, záběr, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr

Maják, opora, opora, záběr, záběr,opora, záběr, opora
Nesurfovat, prosím nesurfovat, záběr dozadu, opora, dopředu
Nesurfovat, prosím nesurfovat, záběr dozadu, opora, dopředu
Nesurfovat, prosím nesurfovat, záběr dozadu, opora, dopředu

Pádluj, pádluj, pádluj, rychlejc, rychlejc, držet, držet, držet!
Achhhhh, čurpauza.

20120625-215139.jpg

20120625-215252.jpg

Zastavili jsme v Brought Bay, moc pěkná zátoka plná tuleňů. Konečně se objevilo i slunce a my jsme si mohli začít užívat klidnější moře a dokonce občas projet mezerou mezi skalami. Později nám ještě oživil pádlováni vítr a vlny z boku, ale nic, na co by jsme si museli stěžovat.

20120625-215932.jpg

Docela jsme spěchali, abychom se dostali k May Point v době kdy se otačí proud a moře je nejklidnejší, vyšlo nám to tak akorát. Projeli jsme, a než jsme vytáhli lodě na břeh a vyšli se podivat nahoru na útesy, proud už se valil na druhou stranu a dělal slušné peřeje.

20120625-220421.jpg

Nakonec jsme byli dost rádi, že jsme nejeli už včera a radši si počkali na klidnější podmínky. Navíc máme od stanu nádherné výhledy na Orkneje a přilehlé ostrůvky.

Thurso

V Thursu jsme už od čtvrtka. Každý večer se rozhodneme, že druhý den pojedeme, a každé ráno se rozhodneme zůstat. Ne, že byThurso nebo hotel byly tak krásné, ale vítr o síle F5 a 6 nás nutí sedět na zemi. Čeká nás Pentland Firth a to není místo, kterým člověk projíždí, když mořská předpověď je „rozbouřeno“.
A tak se poflakujeme po okolí a porovnáváme místní cafe a dorty. No taky to není tak špatné.

20120624-082538.jpg

Zatímco tu sedíme, tak John Willacy, na druhém konci Británie, tedy ve Walesu, dokončil svůj objezd Británie. Zatím je nejrychlejší, 72 dní. Měli jsme čas sledovat jeho blog častěji, zřejmě to, že už byl blízko cíle, jej hnalo vpřed i v předpovědi podobné té naši. I když poslední noc strávil na pláži dvě hodiny od cíle, ani jej už vítr a moře dál nepustili. John si, ale takové kousky může dovolit, je to trenér welšské kajakové reprezentace a pádluje asi už sto let. A tak byl schopen v podobné předpovědi dělat až 100 kilometrů denně.

20120624-082623.jpg

Dnes jsme se opět ráno rozhodli nejet, a to je tu s námi Andrew, který nás přijel navštívit až z Londýna. Dobře, pomohlo, že byl na dovolené ve Skotsku. Takže by i odvoz do přístavu k lodím byl. Ale my ne, čekáme na uklidnění. K tomu, abychom se cítili lépe, nám pomohla věta právě z Johnova blogu: „I’d rather be 100% below the ‚in big poo‘ line than 1% over it“. (Raději budu 100% pod hranicí „velkého průseru“ než 1% nad ní).