S větrem o závod

A to doslova a do písmene. Včera odpoledne mělo začít foukat, a včera odpoledne také foukat začalo.
Včerejší etapa byla klíčová, chtěli jsme se co nejrychleji dostat do ústí Temže a vyhnout se dlouhým odlivovým blátům. Při odlivu voda leckde nechá až sedm kilometrů pevniny, no pevniny, bláta a písku. Kdyby jsme to včera nestihli, proti větru bychom už ven nevyjížděli, ovšem plavba podél pobřeží by byla velmi nepříjemná a přistání místy nemožné. Nejedněm kajakářům se tady stalo, že jim voda utekla a zůstali sedět na blátě.

Na naší trase je vidět jak jsme vyjeli ven do proudu a s jeho pomocí se zase vrátili zpět k pevnině o nějakých 50 kilometrů později.
Bohužel vítr dodržel, co slíbil a přišel dokonce i o něco dřív, a o to silněji. I přesto jsme si to užívali a společně, každý zvlášť odpádlovali do západu slunce.

20120729-132123.jpg

20120729-132138.jpg

20120729-132152.jpg

Místo plánovaného Southendu jsme skončili v Shoeburyness. Noc sice nebyla úplně klidná, ale náš stan se třepal v nejzašitějším koutku pláže jak je to na městské pláži možné.

20120729-132231.jpg

Ráno přišlo brzy, chtěli jsme ještě se zbytkem ranního proudu co nejdál, čeká nás 35 kilometrů do Gravesendu. Temžské ústí se už tady začíná pěkně zužovat, ale břehy se od sebe pěkně liší.

20120729-132325.jpg

20120729-132340.jpg

Vítr se nás držel, fučel nám do tváří, a my zvládli patnáct kilometrů za tři hodiny na Canvey Island. Tady nás čeká šest hodin čekání, takže zmrzlina, kafe, pak něco k obědu a odpoledne vyrazit. Ještě uvidíme jak daleko se odlije voda a čím se k nim budeme vláčet, ale snažili jsme se najít místo s nejkratším odlivem.

Šestý a poslední roh za námi

Líbí se nám, když lidé používají náš Spot tak, jak mají – k nalezení nás na vodě. Později se k tomu vrátím.
Včerejší ráno začalo klidně, vzduch byl těžký, bouřkový. Nám se ovšem spalo dobře, sousedi byli slušní, ozývalo se od nich tiché monotónní hučení. Spali jsme na Sizewell Beach přímo před jadernou elektrárnou. Moc se mi líbí, jak v se Británii prolínají průmyslové a odpočinkové zóny, ale sama bych si takové místo na dovolenou nevybrala.

20120728-112800.jpg

Včera jsme zase měli danou určitou vzdálenost, a tak jsme jeli a jeli. Minuli jsme Aldeburgh, zajímavé město složené s mnoha různobarevná či domů nesourodé architektury. Jedno z míst, kam se budeme vracet.

Pak už jsme jen pádlovali podél pláže, dlouhé nekonečné pláže, která nás dovedla do Hollesley Bay. Zde byly čtyři Marttelo věže. Těch je na jihovýchodním pobřeží Anglie mraky. Byly vystavěny po napoleonských válkách jako součást obrany. Dnes už jsou většinou přestavěny na svérázné obytné domy.

20120728-112910.jpg

20120728-112946.jpg

20120728-113047.jpg

Přístavy Felixstowe-Harwich jsme přejeli vkuse, konečně jsme potkali i jiné uživatele mořských cest.

20120728-113125.jpg

20120728-113209.jpg

20120728-113249.jpg

Pak už jsme začali hledat místo, kde zastavit na noc. No města Walton-on-Naze a Frinton-on-Sea toho moc nenabízela. Když jsme už byli v koncích na konci začal na nás někdo pokřikovat z promenády. My nemáme rádi, když na nás lidé pokřikují, a tak jsme pádlovali dál, dokud jsem nezaslechla moje jméno. Zakřičí-li někdo mě jméno, je jasné, že nás zná. Aby ne, byl to Tim, před pár lety jsme s ním pádlovali, který bydlí nedaleko. Sledoval Spot a měl jasný plán. Všechno se naložilo na auto a do auta a odvezlo k němu domů. Tam následovalo jídlo, zhlédnutí zahajovacího olympijského ceremoniálu, pozdní noc, sprcha.

20120728-113324.jpg
(Timovy lodě)

Ráno jsme zase vše odvezli zpět, shledali se s naší zapomenutou termoskou a teď čekáme na správný čas k vyplutí. Dnes to bude zase daleko

Naše cesta se pomalu ale jistě blíží ke konci. Plánujeme do plout do Londýna na Shadwell v úterý 31.07.2012. Ten den to budou přesně čtyři měsíce od našeho vyplutí, a to si myslíme, že stačilo.

Současně bych chtěla připomenout jeden důvod pro naší cestu. Kromě obeplutí ostrova a psaní blogu jsme chtěli tímto způsobem upozornit a vybrat peníze na dvě neziskové organizace.
Jednou je Shadwell Basin, který organizuje mimoškolní a volnočasobé aktivity se zaměřením na outdoorové sporty pro děti žijící ve velkém městě, ze kterého se mnohé nikam nedostanou.
Druhou je syn našich známých, který se narodil s poškozením mozku, mozkovou obrnou a slepotou. Joshuovi jsou skoro tři roky, ale vývojově je na úrovni malého miminka. Joshua chodí na terapie do Bobath centra, kde se postupně učí dovedností které se u jiných dětí rozvinou přirozeně.

Klára s Ottou, kteří nám připoměli se o tuto informaci podělit, nám už přispěli. Pomůžete i vy? Stačí jen kliknout na tlačítko „donate“ a postupovat podle instrukcí (bohužel v angličtině). Stačí jen troška, každá pomůže. Rozhodně ale nechte vzkaz, ten potěší.

Norfolk – Suffolk

První dopoledne v Norfolku bylo báječné. Písčité pláže, zálivy, ústí řek, čistá voda a mraky ptactva, prostě paráda.

20120727-075347.jpg
Jenže to se postupně změnilo v míle a míle pláží, dun a pískových útesů. Nic čím by se oko po dvou dnech pokochalo.

20120727-075449.jpg

20120727-075909.jpg
Nakonec jsme zjistili, že v Norfolku nemají ani WiFi, ani 3G a ani veřejné záchody. Jediné, co tu měli, bylo nejdražší kafe našeho zájezdu, pět liber za dvě filtrované kávy, v zařízení, které připomínalo nádražku vzhledem a také čistotou.

Město Great Yarmouth to nevytrhlo, zábavní průmysl v té nejošklivější podobě.

20120727-075542.jpg

Nejvýchodnější výbězěk Británie, Lowestoft, se sice vzhledem podobal, že patří ještě do Norfolku, ale už byl vlastně v Suffolku.

20120727-075622.jpg

Jeho pobřeží zase naopak pozvedlo naši náladu a dalo pookřát i očím.

20120727-075701.jpg

20120727-075804.jpg

Co jsme ovšem zjistili, je, že dělat strážce majáku na jihu východního pobřeží mohla být vlastně příjemná záležitost i pro ty stráźce majáku, kteří neměli rádi vodu. Žádný z majáků, které jsme tu viděli nestál blízko vody. Naopak.

20120727-080032.jpg

20120727-080102.jpg

20120727-080123.jpg

Když ti to nabízejí, ber!

To je fráze z knížky, kterou jsem četla pěkně dávno. Název si nepamatuji, ale byla o staré paní žijící ve starém domě v Islingtnu, v Londýně. Docela vtipná.

A o uchopení příležitostí byl celý včerejší den. Začalo to ráno tímto. Pokud se něco jmenuje „Cappuccino speciál“ je blbost to nezkusit. Dobrota, se šlehačkou a čokoládou.

20120724-214227.jpg

K tomu jsme přidali Banánovo-karamelový zmrzlinový dort. Naše dny jsou už spočítány, a až se vrátíme do normálního koloběhu, tak žádné dorty a káva každý den nebudou.

20120724-214311.jpg

Další příležitost se zjevila v podobě Marka, toho, co nás v Aberdeenu ubytoval u svého kamaráda. Přijel do Skeggness na meeting a našel nás na pláži. Hned jsem jeho síly využila, voda odešla pěkně daleko.

20120724-214354.jpg

To mi dalo příležitost vyfotit Terezce nějaká ta zvířátka, co tu ještě nebyla.

20120724-215050.jpg

20120724-215125.jpg

Dnešní pádlování byla idyla. Sice jsme přejížděli The Wash, velký záliv mezi Lincolnem a Norfolkem plný zrádných písčin, ale pohoda. Moře nás něžně pohupovalo na vlnkách vytvořených větrem o síle 5. Ten nám foukal do tváře a ochlazování nás v odpoledním horku. Turbíny větrných elektráren, mezi nimiž jsme museli projet, klidně hučely ve vzduchu.

20120724-220807.jpg

Zrovna když jsem se rozhodla si ulevit, se k nám přiblížila loď. No, když dáma musí, tak musí. Doufám, že posádka dorazila v pořádku domů.

Norfolkské pobřeží už z dálky zlatě svítilo v podvečerním slunci. Díky přílivu i pláž se jevila přátelsky a z vody se dalo dohlédnout až k místu vhodnému pro stan.

20120724-214438.jpg

Poslední dnešní příležitost přišla jako tři mladí silní muži. Neváhali a pomohli dostat lodě na břeh a ušetřili mi tak spoustu sil.

20120724-214516.jpg

Ber, pokud můžeš, stojí to za to!

Lincoln – přímořský průmysl

„Přímořské středisko nebo město je situováno u moře. Kde pláž je hlavní atrakcí, pak se takové středisko nazývá plážové středisko.“

Severovýchodní Lincoln nám připomíná jedno velké plážové středisko. Pobřeží je lemované nekonečnými karavan parky, mezi kterými jsou přímořská města. Popularita dovolené u moře v Británii se rozrůstala od poloviny devatenáctého století. Od začátku měla přímořská zábava svá pravidla, promenáda, zmrzlina, pobyt na pláži, projížďka na oslech a loutkové divadlo, zvláště takzvaná Punch and Judy show.
Od poloviny dvacátého století, ale návštěvnost začala upadat, mnoho lidí bylo schopno si dovolit dovolenou v zahraničí. To také začalo měnit tvář přímořských měst, mnohá se stala místy, kam se lidé stěhují na důchod, to jsme viděli na populaci ve Withernsea. Také zábava se změnila. Mnoho přímořských měst teď láká na herny, noční život a nákupní centra.

20120723-102451.jpg

20120723-102522.jpg

20120723-102614.jpg

20120723-102813.jpg

20120723-102952.jpg

Včera jsme stanovili na pláži před Butlins. Butlins jsou ohromné prázdninové parky původně postavené jako střediska pro rodinou dovolenou a zábavu. Mě se líbí důvod, proč byla založena. První bylo otevřeno v roce 1936, shodou okolností, to před kterým jsme stanovali, Billym Butlinem. Ten na tuto myšlenku přišel po té, co strávil několik nepěkných dovolených na Barry Island, kde musel ubytování opustit každé ráno a mohl se tam vrátit až večer. Dřív prý normální praxe.

Celý večer jsme slyšeli hluk zábavy, hudbu a kakofonii lidských hlasů. V půl čtvrté ráno mě probudilo ticho.

Překročení řeky Humber

Nejprve tu máme pár fotek z posledních pár dnů. Jsou z pádlování kolem Flamborough Head. Flamborough Head je jedna z ptačích rezervací, ani jsme se nemuseli koukat do mapy. Tisíce ptáků lítalo kolem nás. Pádlovali jsme v tichosti, protože jejich hlasy bychom ztěží překřičeli. Terejů bílých bylo nejvíc a lítali nejvýš. Papuchálci si spíš líně plavali kolem nás. No a pak tam byli razobill a guillemot, jejich jména si, ale v češtině musí najít každý sám.

20120722-140527.jpg

20120722-140642.jpg

U Falmborough Head jsme strávili dvě noci kvůli silnému větru. Jak skončil ten den, co jsme vypluli už každý ví, doplaváváním na břeh. Teď když se dívám na fotky, tak ten surf vypadá docela malý. No, to už se tak na fotkách stává.

20120722-140806.jpg

20120722-140734.jpg

Ten den, co jsme nevypluli z Withernsea jsme se šli podívat do města. Zajímavé, moc zajímavé. Dřív, na přelomu devatenáctého a dvacátého století, to bylo živé a vyhledávané přímořské letovisko. Dnes už není tak živé a asi ani vyhledávané. Co je tu ovšem zajímavé, je maják. Je postavený pěkně u prostřed města.

20120722-140914.jpg

Ovšem nebylo to tak vždy. Původně byl maják postaven uprostřed dun, dále od erodujícího pobřeží. Když ale začali zpevňovat pobřeží, začaly se domy přibližovat blíž k moři a obstoupily maják.

20120722-141046.jpg

Knečně se dostávám k dnešnímu nadpisu. Řeka Humber, co může být tak ťežkého ji přejet. Pár věcí. Za prvé už od Abrdeenu jsme o ní od lidí slyšeli. To, že jsme projeli Pentland Firth, to brali jako jó, dobrý, ale Humber. Musím říci, že že všech přejezdů, které jsme zatím podnikli, a to sem počítám i ten přes Irské moře na Man, byl tento jeden z nejtěžších. Od břehu ke břehu je to je deset kilometrů. Ovšem už proto, že není odkud pořádně vyjet, se vzdálenost prodlužuje. Na druhé straně zase není hned tak přistání díky písčinám, vojenskému pásmu a tulení rezervaci, takže vzdálenost se prodlužuje. Řeka Humber je take poměrně živý přístav, nás poměrně z blízka minuly čtyři nákladní lodě. Ostatní byly daleko. A nakonec jsou tady naše oblíbené proudy. Silné, zrádné a tekoucí proti sobě. Něco, co si s kajakem pěkně prohraje a povozí.
A k tomu všemu hned jak jsme vyjeli se přidal protivítr a držel se nás až do cíle. Opravdu to nebylo lehké.

20120722-141131.jpg

20120722-141203.jpg
(na fotkách je vidět jak nás proudy posouvaly, přitom jsme celou cestu drželi stejný kurz 150)

Naštěstí konec dne byl zpestřen tuleni. Bylo jich kolem nás alespoň stovka, další je líně leželi na plážích. Tuleni jsou společenští a tak s námi plavali, nadháněli se, vykukovali, a co bylo nejlepší, pár jich i stříhalo zadní ploutví. Naštěstí si oblíbili Michala víc než mě, a tak ten byl několikrát pěkně osprchován.

20120722-141402.jpg

20120722-141441.jpg

20120722-141508.jpg

Pro přistání jsme si vybrali přírodní přístav na řece Saltfleet. Trošku jsme měli problém najít její ústí, ale pak jsme tam potkali členy místního klubu na plachetničkách. Hned nám nabídli jejich pozemek ke stanování a klíče od záchodu. I takové věci nám po těch měsících cestování stačí k pocitu neskutečné radosti. Vynášení lodí bylo jedno z nejkratších zatím, dva metry kolmo na travnatý břeh.

20120722-141549.jpg

Dojeď co nejblíž, vyskoč co nejrychleji

Včerejší den končil tím, čemu jsme se celou cestu snažili vyhnout. Východní pobřeží je celé otevřené severnímu moři. Posledních šest týdnů zde vanou, netypicky, severovýchdní větry, které sem ženou masy vody. Byli jsme ještě na západě, když jsem si pročítala zprávy jiných letšních circumnavigátorů, kteří jeli východní pobřeží před námi. Zprávy neznělé dobře, surf, surf a ještě větší surf.
S Michalem jsme se dohodli, že přistání a výjezd v tom není nic pro nás. A tak jsme se snažili přistávat v přístavech, ať jsme v bezpečí. Mimo přístavy jsme přistavali jen tehdy, když místo bylo nějakým způsobem chráněné, a my měli jistotu, že i druhý den vyjedeme. Nejdůležitéjší pro nás bylo dostat se s loděmi bezpečně z vody a na vodu, jestli tam půjde postavit stan jsme řešili až potom.
To fungovalo až do včerejška. Ráno, když jsme vyjížděli, bylo moře klidné, jen vítr foukal ze strany. Po pár kilometrech se situace změnila. Vyjeli jsme že zákrytu Flamborough Head a moře zde bylo pěkně živé, obohacené o velké a poměrně ostré oceánské vlny. Vítr nám foukal do zad. Pokračovali jsme. Pobřeží byla jedna dlouhá písková pláž, nad kterou se tyčily nízké blátivé útesy. Na přistání nic moc.
V Hornsea jsme se chtěli naobědvat, měli jsme za sebou kolem 20km, ale situace u pláže nás donutila pokračovat. Třeba Withernsea, dalších 20 km, bude lepší. Nebyla. Ve městě byla pláž díky přílivu krátká, navíc plná betonových zídek, sloupků a podobně. No nic, pokračovali jsme, i když nám mnoho možností nezbývalo. Za městem zase začaly útesy. Teď už jsme hledali jen díru mezi nima, kudy bychom mohli dostat lodě na břeh. Takové místo jsme zahlédli, snižování se zde skoro až k moři a odliv odkryl malý kousek písčíté pláže. Strategie byla jasná, dokázat dojet ve vysoko se lámajících vlnách co nejblíž a rychle z lodi ven, ono je lepší být semlet a omlácen vlnama o pláž bez kajaku, než s kajakem na hlavě. Nasadili jsme si helmy. Já měla svoji na hlavě během tohoto výlety už párkrát, hlavně u vyjíždění proti lámajícím se vlnám. Michalsi svoji dovezl až sem. Ještě, že tak.
Michal jel první. Za chvíli bylo vidět jak jej pohltila vlna a pak nic. Potom už ležel kajak na pláži a Michal lovil pádlo. Pak byla řada na mě. Dopředu, surfnout a už se mě to chystá převrátit. Šprycku jsem si oddělala už dopředu, takže jsem rychle vyskočila proti vlně, tak aby kajak byl mezi mnou a pláží. Stejně, jak nás to pralo, projel nad mojí hlavou, ještě, že nám tu helmu.
No, ale oba, i kajaky, i pádla, jsme všichni byli na břehu. Michal kašlal mraky vody. Prý si neoddělal šprycku dopředu, on totiž má méně zkušeností s tím, že ho surf semele a vyklopí. On to většinou zvládne, pěkně přistane, nebo si vyroluje. Já vím své, a štěstí přeje připraveným. Takže si neoddělal šprycku a vlna ho připlácla na záď tak, že se k ní nemohl dostat a mezitím ho to pěkně protočilo, i když to trvalo tak 4 sekundy, ono to v pračce tak dlouho stačí.
Na břehu jsme pak museli dostat vodu z lodí, pak písek. Mezitím jsme hledali náš vak s vodou a moje čůrátko. Limonáda, která si to se mnou, neotevřená, jela už od Applecrossu, byla darována moři.
Co bude zítra se uvidí. Buď se to zmenší, nebo se bude čekat, až se to zmenší. Nic jiného se dělat nedá, alespoň je to docela dobré místo na stan.

Dopředu dopředu pořád dál

PÁTEK : NORTHUMBERLAND

„Teď tady máme parádní surf“ nám řekla paní v kafi v Craster. Jo, paráda, pokud jste surfař, nic moc, pokud jste kajakář sedící v přetěžkém kajaku. Takže, kajakáři, teď do Northumberlandu nejezděte.
Pokud by jste se přece jen chtěli sem podívat, pak již zmiňované kafe dělá jeden z nejlepších kávovo-ořechových dortů zatím na celém Britském pobřeží. A že jsme jich vyzkoušeli už hodně, je to Michalův nejoblíbenější zákusek.

20120716-115041.jpg

Kdyby vás dorty nijak nebraly, potom tu máme hrady. Viděli jsme je všechny, tedy ty kolem pobřeží. U Linderfarne na Holly Islandu (Svatém Ostrově), jsme přespali. Je to jeden z mnoha přílivových, dostat se na něj pěšky jde jen za odlivu, ostrovů kolem Britského pobřeží. Obydlen byl už od nepaměti, je tu hrad, zřícenina kláštera a malá vesnice. Taky tu dělají vlastní medovinu, ale pro její ochutnání se musíme vrátit.

20120717-133014.jpg

Dalším hradem byl Bamburgh, podle časopisu Time Out: „…,nejlepší místo v zemi“ pro jídlo, pití a přenocování.

20120717-133152.jpg

My jsme jej minuli a pokračovali k Dunstaburgu. Podle Michala to je nejfotografovanější hrad v britských fotografických časopisech.

20120717-133250.jpg

Možná, ale dnes jsem byla nejfotografovanější já.

20120717-133348.jpg

20120717-133415.jpg

20120717-133450.jpg

Pokud vás historie nezajímá a více vás osloví přírodní krásy, pak tu jsou ostrovy Farne. Leží blízko pevniny, ale neví se, kolik jich přesně je. Je jich něco mezi 15 až 20, nebo více, záleží na přílivu a odlivu. Nejvyšší je ostrov Inner (Vnitřní) Farne 19 metrů nad hladinou moře. Dříve byly obydlené, teď už tu pobývají jen ochránci přírody.

20120717-133551.jpg

Tak, ten den jsme zakončili v Amble. Úplně náhodou jsme zastavili u jachařského klubu Coquet. Normálně se od jachtařů držíme stranou, obzvláště na moři, ale bláto a nedostatek prostoru nás donutilo. Pomalu jsme se k ním blížili. Vyhodí nás? Uznávají i jiná plavidla než jachtu? A co kajak? Budou namyšlení? Voníme? A klasická Michalova otázka, co jim řekneme?
Nemuseli jsme se bát, Phil nás pozval nahoru a nakonec jsme měli sprchu, pivo, nemuseli jsme vařit večeři, seděli jsme na židli a dobyli elektroniku.

20120717-133701.jpg

20120717-133729.jpg

SOBOTA: SETKÁNÍ

Náš cíl je teď jasný, Londýn. Výlet to byl pěkný, ale je načase, abychom jej zakončili. Od včerejška opravdu jedeme domů, každý den musíme ujet určitý počet mil, ať tam do určitého data dojedem. I dnes, jsme tedy vyrazili na misi. Ovšem, když jse přistáli v Blyght Bay, přišla nám zpráva: „Jste v Blyght, my jsme vedle ve Whitley Bay, budeme mávat. Joe a Sylvie“.

20120717-134334.jpg

Joa a Sylvii jsme potkali v kempu v Altandhu u Summer Isles na severo západním pobřeží. Jsou v důchodu, mají karavan a často někam jezdí. Joe nás také fotil, když jsme odjížděli a jeho fotky se objevili na anglickém blogu. My jsme jim tenkrát dali vizitkou a řekli jim o Spotu, oni řekli, že nám zamávají. Moc velkou váhu jsme tomu nedávali, takže včerejšek byl příjemné překvapení.
Projížděli jsme kolem ostrova St Mary s majákem na začátku Whitley Bay, a řešili kam do ní pojedeme. Najednou Michal uviděl jak někdo mává něčím bílým. Přijeli jsme blíž, a byli to oni. Úžasné. Ta náhodná setkáni s lidmi, a podnikaví lidé, kteří nás dokážou na vodě najít a potkat mě na tomto výletě baví.

20120717-133922.jpg
(více fotek na angickém blogu)

Vyměnili jsme si informace, co jsme my a oni od posledního setkání dělali. Dostali jsme jahody a nektarinky, vyfotili se, a pak už jsme zase museli jet. Přece jen, teď máme cíl.

NEDĚLE: MAPA ČÍSLO 225 SE ZTRATILA

Nevím jestli jsem to tady už říkala, ale hlavně při cestě používáme auto mapu. Cokoliv podrobnějšího bychom ztěží uvezli, i z ní jsme zvali pouze listy, které měly hlavně modro. No, a dnes jsme nemohli najít číslo 225, kde je část dnešní a zítřejší etapy.

20120717-134423.jpg

Co to znamená? Nic hrozného, jen ještě méně budeme vědět o neznámém pobřeží. Na druhou stranu se nebudeme stresovat, že před námi jsou kilometry surfové pláže, nebo zase útesy.

20120717-134512.jpg

20120717-134607.jpg

Nemusíme řešit, do kterého města pojedem na kafe, ani jak to bude vypadat tam, kde budeme hledat nocleh.

20120717-134705.jpg

Tak třeba dnes jsme jeli kolem dlouhé pláže, pak jsme viděli nahoře nad ní město a rozhodli se přistát, už bylo načase. A zrovna jsme si z celé dlouhé pláže vybrali místo, kde byli dva rybáři. Bohužel foukal silný vítr ze strany, takže Michala vzal tak, že přistál přímo mezi nima a jejich náčiním. Ale vzali to s klidem, a ještě mi pomohli s lodí, když jsem se tam surfem přihnala taky.

Pak jsme třeba nevěděli, že ten přístav v Hartepoolu a Middlesborough má šest kilometrů na šířku od zdi ke zdi. Nic moc, když do něj a z něj neustále jezdí velké lodě.

20120717-134805.jpg

A protože už bylo dost pozdě, rozhodli jsme se skončit dokud něco vidíme, takže se schváváme v díře mezi dunama přímo u rafinérie a doufáme, že už moc foukat nebude, protože písek ve větru není při stanování nic moc.

20120717-142714.jpg

20120717-134943.jpg

PONDĚLÍ: TYPICKÝ DEN NA NAŠÍ EXPEDICI

Rozhodla jsme se s vámi podělit o to, jak vypadá takový normální den na naší expedici. Takže ráno vstaneme v sedm hodin (někdy i dřív a občas i později). Uvaříme snídani, uděláme hygienu, najíme se, sbalíme věci ve stanu a stan. To nám zabere asi hodinu a půl. Pak je třeba dostat to všechno včetně lodí k vodě a sbalit. Někdy to zvládneme za hodinu, ale když je voda dál tak třeba i za dvě.
A pak vyjedeme. Podle podmínek jedem průměrně mezi 8 až 10 hodinami denně. Někdy kvůli větru, proudům nebo stavu moře méně, někdy že samých důvodů nebo vzdálenosti (zvlášťe při přejezdech) i déle.
Na konci dne to zase všechno vyvláčíme na břeh, vybalíme, popřípadě vybalíme a pak postupně vláčíme na břeh, postavíme stan, svlečeme mokré, oblečeme suché a vaříme večeři. Během ní, když je ještě síla píšeme blog, český nebo anglický nebo oba. No a pak jdeme spát, většinou kolem 23.00.
Nikdy nevíme, kdy nás to zastaví, protože se snažíme jet každý den, když jsou podmínky. Jsou-li dobré, snažíme se ujet co nejvíc. Když jsou horší máme víc času na přestávky a psaní.
Když na vodu nemůžeme, snažíme se nezoufat a užít si, co je na břehu. Většinou skončíme v místech, kam bychom normálně sami nejeli.

20120717-141358.jpg

Posledních pár dnů opravdu jedeme a jedeme pořád. Ani se nám nechce věřit, že teprve minulý víkend jsme byli v Aberdeenu. Včera jsme zjistili, že jsme v Yorkshiru. K večeři jsme totiž měli Yorshirský puding v jeho klasické podobě.

20120717-142956.jpg

Nevšimli jsme si, že jsme do Yorkshiru dojeli kvůli chybějící mapě a husté oblačnosti.

20120717-141503.jpg
Z Yorkshiru je to autem do Londýna jen čtyři hodiny.

Sbohem Skotsko!

Už je to pár dní, co jsme vyjeli z Aberdeenu. Krajina se opět několikrát změnila. Útesy jsou tu pořád a občas je vystřídají duny. Duny, to je něco, co přiznám se, jsme si nikdy nespojovali se Skotskem. Ale jsou tu, vedou kolem pobřeží dlouhé kilometry a krásně se o ně láme swell (oceánské vlny), který tak vytváří ohromný surf. Co se také znatelně proměnilo, jsou města.
Jen co jsme přejeli přes první Firth, Firth of Tay, začala se města podobat městům evropským, svou architekurou mi připomínala hanzovní města. Nevím jestli to bylo tvarem domů nebo červenými střechami. Zajímalo by mě, zda i sem přijížděly lodě z Evropy naloženy červenými taškmi jako zátěž, aby zpět jely plné ryb, tak jako na severovýchodě pobřeží.

20120713-120552.jpg

Náš přejezd přes Firth of Tay nebyl těžký, ale zajímavý. Prostředkem vedou dvě písečné kosy, o které se swell lámal. Vidět a slyšet takový velký surf uprostřed moře je zážitek. Surf teď bude určovat naše pádlování. Nebudeme moct jen tak někde přistát, takže budeme muset podrobně sledovat, která města mají přístav a jak svou od sebe vzdálena.

20120713-121106.jpg

I tady jsme hledali přístav, a East Haven tak bylo označené v mapě. Když jsme ale jeli pořád kolem písčité zátoky a přístav pořád nikde, začali jsme lehce nervóznět. Nakonec jsme jej našli. Ovšem nebyla zde žádná zeď, žadná ochrana od moře, jen stopy od traktoru v písku, které vedly přes duny k plotu, kde byly zaparkované lodě. No nechtělo se nám, ale zůstali jsme. Naštěstí i druhý den se dalo v pohodě vyjet.

20120713-120629.jpg

Další noc jsme strávili v městečku St Monans, kde nejen, že měli dobré jídlo (místní krevety a makrela), ale i atmosféru. Jen se stavěním stanu jsme opět museli chvíli počkat.

20120713-120926.jpg

20120713-121005.jpg

20120713-120720.jpg
Přejezd přes Firth of Forth byl klidný a North Berwick už z dálky přiomínal jihofrancouzské město.
Naše další cesta vedla kolem Bass Rock, kde sídlí ohromná kolonie terejů bílých. Z dálky to vypadá, jakoby byla pokryta bílým plstěným kobercem.

20120713-120800.jpg

Ten večer jsme našli malý přístavek vybudovaný ve skále schovaný za hradbou surfu, kterým jsme museli najít cestu. Ještě, že tak, další možnost, byl přístav u jaderné elektrárny, a tam by se jim náš stan nemusel líbit.