Moray Firth není vůbec zlé

Moray Firth nám dává zabrat. Na druhou stranu je tu pěkně, tedy ne počasím, ale krajinou.

20120702-214258.jpg

Trochu nám to připomíná Českou Republiku, pole, louky, kopce.

20120702-213916.jpg

Co to odlišuje od naší země jsou přístavy, a tady jsou velmi malebné. Jenom jsme si nemysleli, že budeme navšetěvovat všechny.

20120702-214008.jpg

Na druhou stranu se naše cesta opět uzavřela do kruhu. Tento je sice malý, ale je zajímavé jak se často cesty zacyklí, někdy dřív, někdy to trvá několik let.
Skončili jsme v přístavu Cullen. Přistáli jsme s tím, že ještě nejspíš budeme pokračovat, alespoň ještě za další výběžek do dalšího přístavu. Jenže Michal uviděl ceduli k hostelu. Navíc zase dost foukalo a my jsme se sem poslední dvě hodiny pěkně dřeli. Řekli jsme si, že se na ten hostel mrknem, ale že nejspíš budem pokračovat.

20120702-214055.jpg

Chcete malou radu? Chcete-li pokračovat v pádlování, nechoďte se koukat na hostely. Sice nás tento typ ubytování moc nebere, ale tento byl děsně sympatický. Je rozhodnuto, zůstáváme, ta dřina nám za to nestojí a navíc, moje loď potřebuje malou opravu.

20120702-214154.jpg

Vesnicí Cullen vedou tři viadukty. Byly postaveny v roce 1886, protože tehdejší comtesa Seafield nedovolila, aby železnice vedla přes její pozemek. Dnes už jimi železnice nevede, ale dá se po nich projít a pokochat se.

20120702-214346.jpg

A teď k těm kruhům. Našli jsme tuto ceduli. Cullen Skink je rybí polévka. My jsme ji, vlastně naši první rybí polévku vůbec, ochutnali v Glenuig Inn na západním pobřeží. Pro ty, co se o jídlo zajímají tak jako já, je to polévka z uzené tresky skvrnité (podle translatoru), brambor, cibule a mléka. Cullen je jméno města, Skink je výraz pro polévku nebo guláš. Hlavně je to hrozně dobré.

20120702-214429.jpg

A ještě jedna událost se dnes stala. V hostelu se také objevil americko-polský pár z Edinburgu. Po večeři nám zatancovali argentinské tango. Paráda.

20120702-214507.jpg

Severní odysea

Protože mezi naším posledním článkem a tímto uplynula dlouhá doba, kdy jsme neměli připojení, je tento příspěvek poněkud delší. Pohodlně se posaďte a užíjte si to, tak jako jsme si to užívali my.

Tři dny jsme strávili v kempu Port a Bhaigh u Summer Isles. Kemp není v mapě a našli jsme jej úplně náhodou. Tedy my jsme jej ani nehledali, bohužel, jediné možné místo k přistání bylo právě u něj. Ale nakonec to nijak nevadilo. Umyvárny a kuchyňka měly vstupní místnost se dvěma stoly a židlemi a WiFi, prostě vše, co circumnavigátor na suchu potřebuje. Navíc hospoda byla je přes cestu.

20120622-112857.jpg

Po těch třech dnech se nám ani nechtělo odjíždět, ale musíme nebo to neobejdeme. V neděli, když se vítr uklidnil tak, že se dalo vyjet, jsme tedy vše sbalili a vyjeli.
Ovšem útesy Rubha na Coignah si brzy získaly naši plnou pozornost, která byla jen občas odvedena větší či menší vlnkou. Kdyby se tu lezlo, bylo by tu určitě plno lezců. Brzy přestalo i pršet a my se konečně začali přibližovat k Point of Stoer, poslednímu výběžku před Cape Wrath.
Cesta nám příjemně ubíhala, ovšem hovory by asi dávaly smysl jen těm, kteří spolu strávili 80 dní na moři.

20120622-112921.jpg

20120622-113045.jpg

Když jsme minuli poloostrov, rozhodli jsme se nezajíždět do zátok, ale zůstat pěkně venku. Takto jsme se mohli kochat výhledy na kopce Assyntu a Reay Forest. Pamatuju si, jak jsem si na konci dubna, ještě na jižním pobřeží, četla blog Johna Willacy, který také jede Británii ( vyjížděl z Anglesey), o tom, že když zde jel, byl na kopcích ještě sníh. Tehdy jsem si říkala jak daleko to ještě máme, a jestli pak sem asi vůbec dojedem a kdy.
Ten den jsme chtěli dojet co nejdál, ale bílá pláž na ostrově Handa se na nás dívala tak přesvědčivě, že jsme neodolali. Handa je ostrov plný ptáků a králičích nor, ale spalo se tu dobře.

20120622-113151.jpg

20120622-113227.jpg

Pondělí ráno nás přivítalo sluncem, to je dobře, neboť to je velmi důležitý den.

20120622-113348.jpg

Měli bychom objet Cape Wrath. Cape Wrath je důležité místo naší cesty. Cape Wrath nemá zrovna dobrou pověst mezi námořníky a rybáři, a mnoho kajakářů o něm sní. Hodně lodí si u něj v minulosti vylámalo zuby. Je to nejseverozápadnější výběžek vystavený na milost počasí, severnímu Atlantiku a Severnímu moři, takže vše, co se tam upeče schytá první. I samotné jeho jméno, Mys Hněvu/Děsu/Zlosti, mu přidává na pověsti.
Ovšem původ jeho jména má úplně jiný význam. Pochází z doby Vikingů a v jejich jazyce znamenal Bod Návratu, od něj už to měli zpět domů stále stejným směrem. I pro nás to je bod návratu. Máme za sebou už čtyři ze šesti rohů, a i když máme ještě severní pobřeží před sebou, už přece jen pojedeme pouze na východ a na jih, a na jihovýchodě země přece bydlíme.
Cestu k němu a kolem něj jsme si pořádně užili. Díky klidným podmínkám jsme mohli jet jak blízko nebo daleko od pobřeží jsme chtěli. Ve skále pod majákem jsou dokonce dva přírodní tunely, a nám se jedním podařilo projet.

20120622-113544.jpg

20120622-113613.jpg

20120622-113643.jpg

Ještě v něčem byl Cape Wrath pro nás důležitý, už v Londýně jsem si usmyslela, že až tu pojedem, tak se musíme stavit na kafe k majáku.

20120622-113800.jpg

20120622-113824.jpg

Přece jen jídlo funguje jako bezpečný motivátor. Maják, jak už to bývá, stojí na opuštěném místě a velké území kolem poloostrova je neobydlené. U majáku ovšem bydlí manželé Kay a John Ure, kteří tu mají otevřené malé kafe, 24/7 jak píší. Ale tak horké to není. Aby se sem člověk dostal, pokud nepřipádluje, musí z Dureness na ferry a pak minibusem, to vše jen za příznivého počasí a dostatku zájmu. Jinak většina území je pod správou ministerstva obrany, a jako na mnoha místech, je občas využíváno v výcviku a hlavně střelbám.

Cape Wrath a manželé Ure se také dostali do národních novin během loňské zimy. Zatímco mě neočekávaně silné sněžení loni před Vánoci zabránilo v cestě do Vietnamu, Kay připravil daleko krušnější chvilky. Vypravila se na předvánoční nákup do Iverness, ale domů se vrátila až o měsíc později. Sníh zablokoval cestu k majáku.

20120622-113924.jpg

Michalovi se výlet k majáku také líbil. Michal jídlem, kávou ani majákem unešen nebyl, zato výhledy, prý byly úžasné. Kochal se výhledy na modrostříbrné nic, ze kterého vykukovaly tmavěmodré hrbolky. Ale prý to byl Harris a Lewis na Vnějších Hebribách nalevo, Severní Rhona a Sule Skerry na severu, a Orkneje napravo. Hned se mu v hlavě začal odvíjet plán o dalších přejezdech. No, v nejlepším je třeba odejít.
Po návštěvě majáku jsme se opět převlékli do pádlovacího a popojeli další tři kilometry do zátoky Kearvaig. Je tam totiž bothy, a ne ledajaká, je to jedna z nejhezčích ve Skotsku, jak vevnitř, tak i svým okolím.

20120622-114030.jpg

20120622-114102.jpg

20120622-114134.jpg

20120622-114158.jpg

Úterní ráno bylo deštivé a Michal se vážně zamyslel, zda není na čase obléci si suché obleky. Jenže byly sbalené v lodích, a nám se pro ně nechtělo, takže jsme se zase oblékli do bund a kalhot.
Na pláži nás uvítaly lámající se vlny, které mají na stupnici označení „Bude se brečet“. Ta má několik stupňů, od „Troška vzrušení“, přes „Bude se brečet“, až po „Jistá smrt“.
Takže jsem usedla do lodě, Michal mě vyšoupl, dvě vlny se dohnaly, zabalily najednou a šla jsem se s brekem převléct do suchého obleku.

Plavbu jsme začali pod nejvyššími útesy na Britské pevnině, Clo Mor, mají až 281metrů, ale z moře tak velké nevypadaly. Také jsme minuli ostrůvek An Garbh-eilean, který je používán jako cíl při střelbách. Rybářská loď a jachta nadohled nám dávaly naději, že dnes se nestřílí.

20120622-114350.jpg

20120622-114417.jpg

Naše další zastávka bylo Durness, konečně město, říkali jsme si, bude WiFi nebo 3G. Jenže nebylo nic. Zašli jsme do Sago Sands Oasis baru, pěkné jméno, pěkná lokalita, ale jídlo hnus. No nic, občas nám je úplně jedno, co jíme, hlavně, že nemáme hlad. Na druhou stranu tu točili Kozla a obsluhoval nás český student z Brna (zapoměli jsme se představit). A o čem si Češi povídají, když se uprostrěd ničeho setkají? On si pochvaloval surf, rybaření a bouldrování v oklí Durness, my lezení a surfování v Cornwallu.

20120622-114611.jpg

20120622-114639.jpg

Jídlo sice bylo otřesné, ale nastartovalo nás tak, že jsme jeli a jeli stále vpřed. Měli jsme stejně jen stránku z auto atlasu a na té moc detailu není. V jedenáct večer, když slunce zašlo jsme začali hledat místo na bezpečné přistání. Cestu jsme si užívali, výhledy na okolní krajinu byly parádní a oceánské vlny s námi pohupovali vysoko nahoru a dolů, ale nic vzrušujícího. Tedy jen do chvíle, než jsme si uvědomila, že ony i my míříme stejným směrem ke břehu, kde všichni budeme muset zastavit. Naštěstí i bez mapy se nám povedlo najít malou plážičku ukrytou na straně. A tak přistání bylo úplně v pohodě.

20120622-115025.jpg

Noc byla krátká, šli jsme spát po půlnoci a už v šest jsme vstávali, ať chytneme proud kolem Strathy Pointu. Proudy už tu dlouho nebyly, ale dostáváme se opět do míst, kde jsou rychlé a silné a budou řídit naše pádlování. Den byl opět krásný, moře klidné až na ten swell (oceánské vlny). Mohli jsme jet docela blízko pobřeží, a když bylo třeba zastavit na záchod, našli jsme opravdu krásné místo. Čověk si má ulevoval ve stylu. Bohužel u toho nádherného místa byla také na skále uvěznéná ovce. Asi spadla z útesu. Stála tam a koukala na nás a my na ni, ale co s ní? Jak se zachraňuje taková ovce? Umí plavat? Máme ji shodit do vody a odtáhnout na nejbližší přístupné místo, nebo svést na kajaku jako tuleně? Máme to nahlásit pobřežní hlídce ve vzdáleném Aberdeenu? „Pobřežní hlídko, pobřežní hlídko, pobřežní hlídko, tady homeseahome kajak. Je tu ovce. Přepínám“? No asi by je to nenadchlo. Rozhodli jsme se to nahlásit na nejbižší policejní stanici nebo na poště. Jenže po té, co jsme objeli Strathy Point se zvedl vítr, a my už do žádné vesnice ten den nedojeli. Foukalo dokonce tak silně, že i na další přestávku jsme museli zastavit na útesech před Atomovou elektrárnou, ale přežili jsme to my i ostraha.

20120622-115246.jpg

20120622-115342.jpg

20120622-115411.jpg

Nakonec jsme skončili v malé zátoce u hradu Brims. Tedy teď už je to jen ruina farmářského domu přestaveného z bývalého hradu. Zátoka byla malá, krytá od swellu, ale ten smrad. Za odlivu vyleze z vody dlouhý a hlubokým pás řas. No když jsme se jimi probrodili na břeh, fuj, nebylo to až tak strašné. Lodě po nich docela kloužou.
Celé pobřeží od továrny až k Brims je tvořeno z kamenných desek, které vybíhají daleko do moře. My jsme měli štěstí a viděli jen malý malinkatý surfíček, na fotkách jsme viděli, co zde vlny lámající se o kameny dovedou. Surfaři si to tu asi užívají, ale soudný člověk v naloženém expedičním mořském kajaku prchá.

20120622-115601.jpg

20120622-115637.jpg

20120622-115711.jpg

Předpověď na další dny je vítr a víc větru. Ráno, ve středu, to ještě šlo a my proti němu bojovali až do Thurso. Vypadá to, že bude foukat minimálně dva až tři dny, a tak jsme se rozhodli to strávit pod střechou a blízko nějaké zábavy. Přistáli jsme v přistavu ve Scrabster, odkud jezdí trajekty na Orkneje, a zašli jsme za velitelem přístavu s prosbou o radu, kde můžem nechat lodě. Přece jen mít je na pláži u města několik dní za sebou, by nemuselo dobře dopadnout. Pán s námi souhlasil, a tak jsou lodě teď za jeho kanceláří, a my jsme autobusem odjeli do města do hostelu v Thurso.
Čeká nás projetí Pentland Firth, zúžení mezi pevninou a Orkejskými ostrovy. Proud zde může téct rychlostí až 20km/h, takže je třeba si to dobře načasovat. Když se ovšem rychlý proud potká s protivětrem, tak kajakář nemá šanci. Takže teď čekáme až se podmínky uklidní natolik, že se tam budeme moci podívat.

20120622-115820.jpg

Nákupní terapie

O nákupní terapii se mluví tehdy, když hlavní účel nákupu je zlepšit náladu nakupujícího. A na nákupní terapii jsme se vydali ve čtvrtek. Stopem jsme odjeli do Ullapoolu, kde jsme si dali kafe a nakoupili spoustu dobrého jídla.

20120616-124505.jpg

20120616-124522.jpg

Zboží, které se během nákupní terapie zakoupí je často označováno za „comfort buys“, tedy uklidňující nákup. I já jsem jeden takový udělala, nevím jak se vejde do už tak plných vaků, ani kdy si je v nejbližší době obléknu.

20120616-124618.jpg

Z Ullapoolu jsme se svezli zpět školním autobusem, ne, ještě nejsem připravena na návrat do práce. Zbytek dne pak byl věnován psaní předešlého příspěvku. Tu noc jsme ani jeden dobře nespali.

V pátek vítr zesílil a stejná předpověď byla i na sobotu, takže nás čekalo několik dní na pevnině. Bylo načase se trochu po rozhlédnout po okolí. Přece jen jsme ve velmi krásné části Skotska, zvané Summer Isles (Letní Ostrovy).

20120616-124710.jpg

Během objevování okolí jsme znovu měli čas přemýšlet nad tím, co se vlastně dělo, současně nám chodily komentáře k článkům.
Pochopili jsme, že to nebyla celá česká kajaková scéna, ale jen malá skupina lidí. Avšak o co byla menší, o to byla hlučnější.

Summer Isles svou tvořeny několika většími a mnoha malými ostrovy. Už, když jsme sem ve středu přijížděli, strávili jsme čas jejich obeplouváním a objevováním.
První ostrov, který jsme navštívili, a poobědvali tady, byl Priest Island (Kněz). Dříve to bylo oblíbené místo pro pašeráky. Jméno ostrov dostal buď díky knézi, který se zde uchýlil dožít, nebo díky knězi z Lochbroomu, který sem ve středovělu za trest posílal nehodné mnichy.
Další legenda praví o zloději ovcí, který sem byl vykázán. A později, polepšen, akceptován zpět do společnosti na pevnině.

20120616-124809.jpg

Stac Mhic Aonghais je několik skalek pojmenovaných po Angusi Kerrovi. Ten sem byl poslán za trest, když zneuctil dceru z vážené rodiny. Lidé jej pravidelně chodili kontrolovat a při jedné takové návštěvě Angusi nepozorovaně proklouzl a na loďce utekl na pevninu.

20120616-124903.jpg

Náš kemp leží naproti Risol Island. Zde bývala rybářská stanice a také malá hospoda pro námořníky.

20120616-124942.jpg

Největším ostrovem je Tenera Mor. V 18 a 19 století zde bydlela velká komunita rybářů. Na počátku 20 století tu zbyly už jen dvě rodiny. Přesto si ostrov zachoval vlastní poštovní servis, nyní je tu cafe a rekreační domky.

A protože vítr opravdu nebyl na pádlování, zkusili jsme ho využít k létání.

Pokud se vítr uklidní jak slibuje předpověď, v neděli bychom měli vyrazit na cestu kolem severozápadního rohu.

Co je to bothy?

„A bothy is a basic shelter, usually left unlocked and available for anyone to use free of charge.“

Bothy je úkryt nebo přístřešek, který je otevřen a k dispozici všem, zadarmo. Nacházejí se ve Skotsku, Irsku, Walesu a Severní Anglii. Většinou v místech, která nejsou lehce dostupná. Jsou spravovány Britskou Horskou Asociací, ale patří jinému majiteli, většinou vlastníku pozemku, který je dal k dispozici, často aby se objekt zachoval v dobrém stavu.

20120611-225149.jpg

My jsme o bothy věděli a kdysi dávno jsme se s jednou setkali na ostrově Skye, jejich lokalizace ovšem není uvedena v běžných mapách a i když svou otevřeny všem, jejich poloha je dáváná jen členům asociace. A tak jsme doufali, že se nám podaří v nějaké zůstat.

20120611-224432.jpg

Bruce a Johnny ovšem o dvou věděli a neváhali se s námi o ně podělit. První jsme navštívili jen ráno ze zvědavosti, v druhé jsme se rozhodli strávit noc.

20120611-225329.jpg

Dnešní noc zase trávíme v hostelu v majáku na Rhuba Reidh. Původně jsme jej chtěli minout během oběda, ale vítr opět rozhodl. Moře se změnilo z lehce zvlněného na velké rychle se pohybující se kopce. O tom, že foukalo proti nám ani psát nebudu. Původně jsme chtěli dosáhnout malého kotviště, ale nakonec jsme se museli obrátit a vzít zapovděk malou pláží na chráněnější straně. Cesta zpět k pláži nebyla vůbec jednoduchá, moře a vítr nás tentokrát tlačili a my jsme si museli dávat velký pozor, aby se lodě nevymlky kontrole, nerozjely se příliž, nestočily se bokem k vlnám, a aby si žádný z nás nezaplaval. Dopadlo to dobře, pláže jsme dosáhli. Bohužel zde byly velké šutry, přes které dostat lodě na břeh není vůbec lehké.

20120611-225434.jpg

Naštěstí jsme si všimla, že nás pozorují nějací lidé, a tak jsem šla zkusit své štěstí. Garry a Alex neváhali a přišli nám napomoc, ve čtyřech to šlo rychle a lehce, ušetřilo nám to asi hodinu tvrdé práce ve dvou. Ono dostat 80 kilo těžkou loď na břeh někdy není vůbec jednoduché.

20120611-225853.jpg

Maják Rua Reidh byl vybudován na začátku dvacátého století. Už v roce 1853 se objevil první návrh na jeho postavení, tenkrát byl odmítnut jako drahý, asi £5000. Nakonec byl postaven v roce 1912 a stál £14 900. Maják je 25 metrů vysoký a tyčí se 37 metrů nad hladinou moře za přílivu.
Originálně zde byl parafínový hořák, který ukazoval 6 bílých bliknutí každých 30 sekund. Dnes má 4 bílá bliknutí každé 4 sekundy, která jsou vidět 24 mílí daleko.
Dříve byl přístupný pouze z moře, dnes už zde vede silnice. Maják je dnes plně automatizován.

Sedmdesátý den

Včera jsme dosáhli Malaig. Tedy skoro dosáhli, původně jsme měli v plánu se sem zastavit na oběd a pokračovat dál. Pak jsme se rozhodli se sem zastavit na skoro večeři a popojet kousek dál. Nakonec jsme zastavili asi dva kilometry před Malaigem, abychom stihli nějakou večeři s tím, že dál se pojede až zítra. Vítr měl totiž zase navrh.

20120611-204714.jpg

Nakonec to ale nevadilo, Malaig máme rádi. Došlo nám, že už jsme tu po čtvrté.
Poprvé jsme ho navštívili při našem prvním výletu do Skotska před šesti lety, přijeli jsme sem stopem a pokračovali na Skye.
Podruhé jsme sem dorazili s kolem při naší cestě z Vnějších Hebrid před čtyřmi lety. Potřetí jsme sem dorazili v kajaku během naší výpravy kolem Skye před dvěma lety. A teď jsme si sem dojeli až z Londýna. Kromě této poslední, nebyla ani jedna v plánu, ale evidentně nás sem pravidelně něco táhne.
Oslavili jsme to Fish & Chips, naše poslední koupené jídlo před cestou na sever.

20120611-205026.jpg

Dnes ráno jsme vyrazili, jak jinak, proti větru. Cíl byl jasný projet Kyle Rhea a Kyle Lochalsh, dva úzké průlivy oddělující Skye od pevniny. Projet je je možné jen s proudem, a tak jsme měli naspěch. Bohužel vítr se taky nenudil a foukal a my se proti němu dřeli.
Když nám bylo nejhůř, zastavili jsme na oběd. Během něho jsme uviděli další kajakáře. Zanedlouho přistáli vedle nás. Vyskočili z lodí, v kraťasech a bosí a zlehka je vytáhli na břeh. No jo, pomysleli jsme si, dva místní mladíčci na projížďce. Slovo dalo slovo, oni to sice byli mladíčci, asi o patnáct let mladší než my, ale projížďku měli delší. Patří ke skupině studentů St Andrew univerzity, kteří objíždějí Skotsko, jeden to jede celé, zbytek se střídá.

20120611-205203.jpg

Na Michala udělali dojem a hned se rozpomínal na své mládí ve Všenorech, kde trávil léta jako sportovní instruktor a nic kromě kraťasů a piva večer nepotřeboval.

Nejzápadnější výběžek Británie

Mnoho lidí, bez ohledu odkud pocházejí, si myslí, že nejzápadnějším bodem Velké Británie je Land’s End. Chyba, není. My jsme byli o něco osvícenější a věděli jsme, že není, jen jsme si nebyli jisti, kde vlastně je, či jak se jmenuje.
Teď už to víme, před dvěma dny jsme kolem něj projeli. Jmenuje se Ardnamurchan Point, a v keltštině jméno znamená Kopec velkého moře.

20120608-094310.jpg

Je zde maják, který nám svým vzhledem připomínal mešitu. A aby ne, jak jsme zjistili, byl postaven v roce 1849 z růžové žuly a je to jediný maják v Británii postavený v Egyptském stylu.
My jsme kolem něj pádlovali pozdě večer, i když světla bylo dost, přece jen, jsme už dost na severu, a později jsme se mohli kochat západem slunce nad Malými ostrovy, Eigg, Muck a Rum.

20120608-094422.jpg

Od té doby, co jsme opustili Eastdale jsme měli namířeno do Glenuig, jednoho maléhozálivu v jednom z mnoha lochů. Cesta nejprve vedla skrz Sound of Mull, dlouhým průlivem mezi pevninou a ostrovem Mull, na jehož konci je už zase otevřené moře.

20120608-094457.jpg

Mířili jsme do Glenuig Inn, malého outdorového centra. Bylo sice trošku z cesty, ale měli jsme sem poslané balíčky od rodiny a přátel.

20120608-094924.jpg
Toto je také poslední místo, kde jsme věděli, že někoho známe a budeme mít možnost se zastavit.

20120608-095103.jpg

Od teď, jakmile pojedeme úžinou mezi ostrovem Skye a pevninou, už budeme jen my a otevřené moře. Čeká nás teď dlouhý a náročný úsek s minimálním osídlením, dlouhými úseky útesů, otevřený jak Severnímu moři, tak i Atlantickému oceánu.

První dojmy ze Skotska

Skotsko bylo jedním z dílčích cílů během naší cesty. Na lodi mám nálepku našeho loga a během posledních dvou měsíců jsem na ní často koukala a říkala si, jaká to bude paráda až tam budem, jak daleko už to bude. No a najednou jsme tu. Co teď? Jasně je třeba pádlovat dál, ale kam, najednou motivace posouvat se dál zmizela a z pádlování se stala rutina a práce, kterou je třeba každý den udělat.
Naštěstí tento pocit netrval dlouho. Pomohl tomu email od Cathy a Stuarta s pozváním. Najednou byl cíl jasný, Easdale, ostrov kousek jižně od Oban, které je v půlce naší cesty.

20120605-100040.jpg

Mezi námi a Easdale ovšem byl dlouhý úsek, který který vede skrz lochy a průlivy mezi ostrovy. Což z něj dělá nádhernou krajinu, ale také kajakářský oříšek. Ten nebyl ve velkých vlnách nebo surfu, odlivu a přílivu, od toho všeho je to chráněné řadou vnějších ostrovů, ale množství vody, které se musí prodrat úzkými průlivy vytváří silné a rychlé proudy (až 20km/h). To znamená dobré plánování a dodržování jízdního řádu, proti proudu jet opravdu nelze.

20120605-100148.jpg

Od slíbené postele a sprchy nás dělilo asi 80 kilometrů. Ale pouze šest hodin proudu denně (druhá várka začínala pozdě večer), znamenala buď pádlovat několik dní nebo se zkousnout. My tam chtěli být co nejdřív, a proto jsme zvolili druhou variantu. Ta byla hned za začátku utnuta silným protivětrem, a tak místo kilometrů jsme polykali kávičku a dortíky. Počasí nám dovolilo vyrazit až v šest večer. Na druhou stranu jsme si mohli vychutnávat z lodi západ slunce s Jurou v pozadí, a když se už skoro úplně setmělo, v jedenáct hodin, našli jsme krásnou zdánlivě opuštěnou pláž. Stál tam totiž stan, a jak jsme zjistili posléze, spal v něm chrapoun.

20120605-100229.jpg

Druhý den, byl den, kdy jsme chtěli spát v posteli, vyrazili jsme tedy brzy a co to dá. Po nějaké době jsme dorazili k obávaným průlivům. Jedním z nich je slavný Corryvrecan. Corryvreckan (v gaelštině Coire Bhreacain „hrnec kropenatého moře“ ), nebo taky Strait of Corryvreckan – úzký průliv mezi ostrovy Jura a Scarba, kde díky nerovnostem podmořského dna (podmořské věže a díry) vznikají silné víry a stojaté vlny. Corryvreckan je třetí největší mořský vír na světě. Proudění tu dosahuje rychlosti až 16 km/hod a vlny jsou vysoké až devět metrů. Tím jsme sice jet nemuseli, on tam taky nikdo moc nejezdí, objeli jsme ho velkým obloukem. Stejně jsme pocítili jeho sílu. Proud k němu silně táhnul, a jako naschvál se slunce schovali za mraky a zvedl se vítr. Když jsme uvolnili, mohli jsme slyšet jeho hukot. Navíc, co vypadalo jako malá vzdálenost se najednou zdála nekonečná, když jsme se dostali do závětří Scarby, oddechla jsem si.

20120605-100315.jpg

Mezi Scarbou a Luingem jsme doslova prolétli a vjeli do systému zmatených proudů, které sice tekla přibližně našim směrem, rozdíly v rychlosti proudění vody formovaly víry všude kolem nás, takže udržet přímý směr nešlo, loď se chovala jako auto s letními gumami na ledě.

20120605-100407.jpg

Ovšem Easdale už byla na dosah, my se už nemuseli bát, že to nestihnem a proti proudu nikdy nedojedem.

<a href="https://homeseahome.files.wordpress.com/2012/06/20120605-100520.jpg20120605-100520.jpg
A my se zase mohli kochat. Easdale je malý ostrov, kde se v minulých stoletích těžila břidlice.

20120605-100701.jpg

Dnes je vyhledávanou dovolenkouvou destinací, i když tu stále žije kolem 70 lidí. A mají to tu moc pěkné.

20120605-100756.jpg

My jsme přijeli ještě než naši hostitelé přišli z práce a hned jsme se zabydleli.

20120605-100900.jpg

ISLANDS HOPPING

SEVERNÍ IRSKO

20120529-211141.jpg

Jak jste si možna už všimli, vzdálili jsme se trochu od Britské pevniny a podnikli několik přejezdů přes otevřené moře.

20120529-211457.jpg

Důvodů je několik. První je zkratka, cesta přes Isle of Man výrazně kratší než kolem pevniny. Přejezdem až do Severního Irska se člověk dostane už přímo na sever a dalším, už kraťím příjezdem se dostane do Skotska. Takto se vyhne nejen dlouhé zátoce v severozápadní Anglii, ale také dlouhým písčinám a blátu, kdy moře ustupuje za odlivu až několik desítek kilometrů. Také si ušetří průjezd kolem průmyslových přístavů s velkýmrovozem jako je Liverpool. A také si ušetří nepříjemnosti s několika vojenskými zónami.

Proto jsme se rozhodli jet na Isle of Man, z něj jsme mohli do Skotska kratší cestou, ale pak bynás čekalo několik dalších delších přejezdů hlubokých zátok. Proto jsme zvolili cestu nejpřímější, která má ovšem jeden háček. Během těch 150 kilometrů mezi Anglesey a Severním Irskem, člověk jede jen deset kilometrů kolem pobřeží, zbytek už je jenom otevřené moře.

20120529-211026.jpg

ISLAND HOPPING

ISLE OF MAN

Na ostrov Man jsme přijeli ve čtvrtek večer, první noc jsme zůstali v přístavu a obsadili budku, která slouží jako úkryt námořníkům. Alespoň to tam psali, a byl to také náš argument na ráno, až nás příjdou vyhazovat. Nikdo, ale nepřišel, jen z přístavní kanceláře s námi přišli prohodit pár slov a donesli nám předpověď počasí na další dny. Ano, má foukat a to dost.
A tak nám nezbylo než vyřešit jak s časem na břehu naložit a kde zůstat. Napsali jsme esemesku Kieronovi z Adventurous Experiences, jen tak pro jistotu.

20120527-203841.jpg

Adventurous Experiences je outdoorová společnost, která na ostrově pořádá nejen kajakové kurzy. Před dvěma lety jsme zde byli a podnikli jsme s nimi několik výletů. Bohužel se kajaky tady nedají pronajmout, člověk si je může půjčit jen s instruktorem, je to hlavně kvůli pojištění. Na druhou stranu poloha ostrova a jeho otevřenost větrům z něj dělají kajakovou destinaci, kterou stojí zato navštívit.

20120527-203922.jpg

Předpověď byla taková, že v pátek do čtyř by to ještě mělo jít a pak dva dny ne. Chtěli jsme ještě rychle obeplout Calf of Man a jeho tideracy, a pokud možno dojet až do Peelu, kam by to Kieronovi měl blíž. Ráno jsme se chystali pomalu, přece jen jsme byli po předchozím 15 hodinovém pádlování trochu unavení a z přístavu jsme vyjížděli za F4. Vítr pomalu zesilovač a my přidávali na rychlosti, ať to stihnem co nejdál. Calf jsme ještě projeli za relativně klidných podmínek. Pak už vítr zesílil, pomohly tomu i útesy, pod kterými jsme jeli, a brzy nabral takovou sílu, že se proti němu jelo opravdu ztěžka. Přijeli jsme zátoku u Portál Erinu s větrem z boku, a pokračovali dál. Pobřeží je tu parádní. Jenže u dalšího výběžku už to dál nešlo, vítr se stáčel kolem útesů, začal trhat vodu a kajak, poháněný proudem vpřed, začal couvat hnaný větrem, foukala F7.

20120527-204022.jpg

Rozhodli jsme se vrátit do Port Erinu a doufali, že to do něj proti větru urvem. Urvali. Na pláži bylo spousta Iidí, kteří si užívali páteční odpoledne a začátek dlouhého, třídenního, víkendu. A nikdo neměl tušení jaké dráma se před chvíli odehrávalo.
Mezitím se nám ozval Sam, Kieran pádluje na Aleutských ostrovech, ale on, že nás vyzvedne. Svět je malý, Sam byl náš instruktor před dvěma lety.

20120527-204112.jpg

Měli jsme před sebou dva dny volna a tak jsme si postavili stan na farmě u Kieronových rodičů. A tak se nám dostalo nejen stolu a židle a zásuvek, ale domácího jídla a Jim (otec), nám půjčil auto, ať si ostrov pořádně prohlédnem, stojí totiž za to.

20120527-204155.jpg

Isle of Man sice patří pod Velkou Británii, a královna je stále hlavou státu, ale má vlastní vládu, peníze a poštovní úřad. Místní parlament, zvaný Tynwald, zasedá už po mnoho století, Ostrov prošel dlouhým vývojem a dnes žije hlavně z výhodného offsore bankovnictví, pozice daňového ráje a turistického ruchu.
Místní obyvatelé jsou hrdí na to, že jsou Manx a všude vlají vlajky se znakem, takzvaným „The three legs of Man (Tři nohy Manu)“. Tento znak byl používán od 13 stého století jako znak původních králů Manu, kteří také vlastnili území vnějších Hebrid. Po jejich zániku se znak uchoval, i když se neví proč. Je to symbol slunce, moci a života.

20120527-204247.jpg

Je to podruhé, co jsme se ocitli na Manu a podruhé pro nás, po 105 se zde koná TT Race na motorkách. Událost na kterou se sjíždějí motorkáři z mnoha zemí. Na Isle of Man se začala konat díky tomu, že v Anglii na pevnině uzákonili v roce 1903 omezení rychlosti na silnicích na 20mph. V roce 1904 se předseda Automobilového Klubu Velké Británie a Irska, Sir Julian Orde vydal na Ostrov s tím, že by zde nemuseli být až tak striktní a mohli by být více nakloněni závodění na veřejných silnicích.

20120527-204436.jpg

Nemýlil se a v roce 1904 vyšel zákon, který povolil 52,15 mílový okruh „Highlands“. Ten sice potom změnil místo, ale závod už na ostrově zůstal. A tak jsme, stejně jako minule, díky uzavření některých silnic a množství motorek všude kolem, navštívili jen pár míst, ale to vůbec nevadilo.

20120527-204528.jpg

20120527-204604.jpg
Navštívili jsme Castletown, bývalé hlavní město. Na ostrově jsme navštívili House of Keys, sídlo parlamentu, kde je interaktivní instalace o historii vlády na ostrově a proč byly přijaty různé zákony. Návštěvníci chodí po skupinách, každá je posazena ke stolu, na zdi jsou obrazy jednotlivých představitelů místní vlády z různého období. Najednou začnou mluvit a pomocí zvukových a obrazových nahrávek je divák vtažen do děje, má před sebou několik zákonů pro které může nebo nemusí hlasovat. U nás ve skupině se například zdvihla velká diskuze, skoro až hádka o tom, zda ženy mají mít hlasovací právo. Ale hlasovali jsme třeba i o tom, zda přijmout anglický zákon o pašování, či má-li ostrov vstoupit do Evropské Unie pod Velkou Británií, či samostatně.

20120527-204642.jpg

Niarbyl je zátoka v jedné z nejhezčích částí ostrova. Je to také zátoka, kde je možné spatřit žraloka velikého (Basking shark, cetorhinus maximus). My jsme ho sice letos neviděli, ale při minulé návštěvě na kajaku nám pod ním podplaval. Pamatuji si, že i když jsme věděla, že tento lidi nežere, jen plankton, vidět, jak se k nám přibližuje ploutev, mi nahánělo husí kůži.

20120527-204726.jpg

20120527-204813.jpg

Druhý den jsme navštívili Peel a jeho hrad.

20120527-204853.jpg

20120527-204925.jpg

A pak už bylo moc a čas na zmrzlinu, zbytek ostrova si necháme zase napříště, jet sem totiž stojí zato.

20120527-205029.jpg