Sbohem Skotsko!

Už je to pár dní, co jsme vyjeli z Aberdeenu. Krajina se opět několikrát změnila. Útesy jsou tu pořád a občas je vystřídají duny. Duny, to je něco, co přiznám se, jsme si nikdy nespojovali se Skotskem. Ale jsou tu, vedou kolem pobřeží dlouhé kilometry a krásně se o ně láme swell (oceánské vlny), který tak vytváří ohromný surf. Co se také znatelně proměnilo, jsou města.
Jen co jsme přejeli přes první Firth, Firth of Tay, začala se města podobat městům evropským, svou architekurou mi připomínala hanzovní města. Nevím jestli to bylo tvarem domů nebo červenými střechami. Zajímalo by mě, zda i sem přijížděly lodě z Evropy naloženy červenými taškmi jako zátěž, aby zpět jely plné ryb, tak jako na severovýchodě pobřeží.

Náš přejezd přes Firth of Tay nebyl těžký, ale zajímavý. Prostředkem vedou dvě písečné kosy, o které se swell lámal. Vidět a slyšet takový velký surf uprostřed moře je zážitek. Surf teď bude určovat naše pádlování. Nebudeme moct jen tak někde přistát, takže budeme muset podrobně sledovat, která města mají přístav a jak svou od sebe vzdálena.

I tady jsme hledali přístav, a East Haven tak bylo označené v mapě. Když jsme ale jeli pořád kolem písčité zátoky a přístav pořád nikde, začali jsme lehce nervóznět. Nakonec jsme jej našli. Ovšem nebyla zde žádná zeď, žadná ochrana od moře, jen stopy od traktoru v písku, které vedly přes duny k plotu, kde byly zaparkované lodě. No nechtělo se nám, ale zůstali jsme. Naštěstí i druhý den se dalo v pohodě vyjet.

Další noc jsme strávili v městečku St Monans, kde nejen, že měli dobré jídlo (místní krevety a makrela), ale i atmosféru. Jen se stavěním stanu jsme opět museli chvíli počkat.

Přejezd přes Firth of Forth byl klidný a North Berwick už z dálky přiomínal jihofrancouzské město.
Naše další cesta vedla kolem Bass Rock, kde sídlí ohromná kolonie terejů bílých. Z dálky to vypadá, jakoby byla pokryta bílým plstěným kobercem.

Ten večer jsme našli malý přístavek vybudovaný ve skále schovaný za hradbou surfu, kterým jsme museli najít cestu. Ještě, že tak, další možnost, byl přístav u jaderné elektrárny, a tam by se jim náš stan nemusel líbit.

Z Aberdeenu ve výtahu

V Aberdeenu jsme kvůli špatnému počasí zůstali dvě noci. Bylo o nás dobře postaráno, byli jsme u Finlayho and Lindy, spolupracovníků a přátel Marka, švagra našeho bývalého a budoucího domácího. Aberdeen jsme opustili v neděli v poledne vyprovázeni psem Dylanem.

Nezačínalo to pěkně, na pláži nás uvítal surf. Já ho prostě nemusím. Vlny dokážou mít pěknou sílu a nejen, že člověka pěkně promáčí, ale hlavně i omlátí, a mě často zastaví, převrátí, semelou a musím start opakovat.

Naštěstí to vyšlo a my brzy nechali město za sebou. Dnešní pobřeží bylo úžasné. Poměrně vysoké útesy byly pokryté zelení, která místy sahala až k vodě. Útesy vytvářely různé tvary, kopce, hřebeny, samostatné skalky. Na nich byly více či némě zřícené hrady a kláštery. A všude kolem nás bylo plno ptáků, jejichž křídla šuměla ve vzduchu. Prostě paráda.

Nejlepší ale bylo, že jsme konečně měli sebou nejen silný proud, ale i lehký, příjemný větřík v zádech, takže jsme svištěli. Ujeli jsme 25NM (asi 45km) za 6 hodin. Naše normální rychlost je tak 2NM/hod, někdy i 3.
A protože byl den tak příjemný, zakončili jsme jej jídlem, jak jinak. Stejně jsme museli čekat na pozdější hodinu se stavěním stanu.

Takže pro ty, co se o to zajímají, Michal měl Fish & Chips a já Hřebenatky se slaninou ve vínové omáčce a se salátem. Obojí čerstvě chycené. Mňam.

Doom and Gloom ( v překladu Zkázy a Beznaděje) východního pobřeží

Ještě než jsme vyjeli z Londýna, ale i během naší cesty jsme toho o východním pobřeží slyšeli hodně. Většina lidí měla názor, že to skoro nemá cenu jet, že není nic moc. Během naší cesty, když slyšeli, že jih, západ i sever máme již za sebou, nás dokonce litovali, že ještě musíme projet to východní. Také zprávy od našich letošních předchůdců nebyly nijak pozitivní. Mluvilo se v nich hodně o hnusném počasí, těžkých podmínkách, špatných kempech a tak.
To v nás usadilo obavy, respekt a očekávání toho nejhoršího.

Sever a Moray Firth se s námi rozloučil delfíny a tereji bílými.

U Fraserburgu jsme zahnuli a toto pobřeží budeme sledovat skoro až do Londýna. Plni nejistot jsme si říkali: „Už je to tady? To je ono?“. Ach jo.

Naštěstí to netrvalo dlouho. I tady jsou pěkná místa. Asi to nebude jen beznaděj.

Navzdory předpovědím se těšíme i na ten zbytek.

Východní Pobřeží, tady nás máš!

Dobrodružství v Moray Firth

Moray Firth je široký dlouhý záliv mezi severovýchodním a východním výběžkem Skotska. Tenhle záliv je museli přejet v naší cestě na jih. Neměl to být problém, vždyť kolik zálivů jsme již přejeli.
Do Moray Firth jsme konečně dorazili v pátek večer. Měli jsme na výběr ho buď přejet celý najednou, asi 70 kilometrů do Lossiemouth, nebo pokračovat na západ podél pobřeží, asi 28 kilometrů, pak to nadvakrát přejet se zastávkou na Tarbat Point, asi 45km, a z Burgh Head se vracet zpět do Lossiemouth, asi 10km. Rozhodnutí mělo padnout až ráno.
Ráno nějak nic nešlo. Michal se nedokázal probudit s budíkem v šest, takže jsme vstávali daleko později. Jasné ráno vystřídala mlha a déšť, v tomto počasí se dlouhé přejezdu nedělají. Vyrazili jsme podél pobřeží na západ. Jenže mlha se brzy zvedla a brzy jsme viděli pevninu na druhé straně. To všechno pojedeme zase zpátky. Ach jo.
Postupně jsme se rozhodli k přejezdu. Na prvním možném místě jsme zastavili, najedli se, nachystali jídlo sebou. Převlékli se, líp se chodí v lodi na záchod v kalhotách a bundě než v suchém obleku, alespoň mně. Měli bychom to přejet za 9hodin, sice bychom přistávali pozdě v noci, ale bílé noci Skotské jsou na to v pohodě. Vyrazili jsme.

Asi po hodině začal vítr z boku, který postupně zesiloval a zvedal stále větší a větší vlny. Z nějakého důvodu moje triko pod bundou bylo postupně celé mokré. Převléci se v těch podmínkách nedalo, ani vyčůrat, a bylo jasné, že až zaleze slunko, bude mi pěkná zima. Bylo třeba přehodnotit situaci. Byli jsme už čtyři hodiny na cestě, ale nǎse rychlost klesla pod 2 uzle, takto bychom tam dojeli za dalších osm hodin. Naše možnosti byly jet zpět (to se mi nechtělo), pokračovat (hazard), zkusit v otevřeném rozbouřeném moři najít placatý úzký Tarbat Point. Poslední možnost jsme si nakonec vybrali.
Z mapy jsme trošku věděli jeho směr. Bohužel když jsme vyjížděli ani jednoho nenapadlo uložit jeho souřadnice do GPS, proč taky, když jsme jeli na úplně opačnou stranu. Proč bychom najednou k němu měli chtít jet? No, teď jsme chtěli a moc. Automapa není ideální pro navigaci na otevřeném moři, ale vyrazili jsme podle kompasu směr jihovýchod s tím, že když jej do hodiny nezahlédnem, budeme muset zpět na pobřeží odkud jsme vyjeli.
Vítr a vlny jsme teď měli v zádech a naše rychlost stoupla na čtyři uzle (8km/h). To byl také hlavní důvod, proč jsme vyrazili sem. Do hodiny jsme zahlédli kousek pevniny a brzy i maják. Za tři hodiny jsme přistáli.

Druhý den jsme vyrazili dokončit přejezd. Jenže na mě asi dolehl ten stres z posledního týdne, jak moc chceme být dál a jak moc jsme museli dojovat s počasím. Navíc už jsme na cestě 92 dní. Prostě mě to přestalo bavit. Už se mi nechtělo pádlovat, ke břehu, dál, nikam. Rozhodla jsem se to zabalit, naložit na jakékoliv auto, které by pro mě přijelo, a jet pryč. No dojeli jsme do místa jménem Hopeman, dali si kafe, tedy nebylo nic moc, ale paní nás nechala sedět v galerii. Podívali jsme se zda nám nepřišly nějaké komentáře. A zrovna tam byl, pod posledníma fotkama, tento od Ann:
„I’m not sure my husband and I would look such a happy couple if we’d kayaked half way round Britain so fantastic, You look a picture of harmony. I’m sure it’s not always thus!!“

„Nejsem si jistá, že můj manžel a já bychom vypadali jako šťastný pár, kdybychom spolu odpádlovali půl Británie. Paráda, obrázek harmonie. Jsem si jistá, že to tak ale vždycky není.“

No, nebylo. Jenže po kafi jsem zapoměla, že končím, vyrazili jsme dál. Byl to příjemný klidný večer na vodě.

Z Wicku do Dunbeath

Kdybych neměla mořskou nemoc, tak bych měla čas kochat se úžasnými útesy kolem kterých jsme dnes jeli. A možná bych je zvládla i vyfotit a fotku dát sem.

Michal říká, že jsme měli dlouhý a táhlý swell do zad a o něco rychlejší a ostřejší swell zleva. Ten se odrážel od útesů a vracel nám vlny zprava, bez ohledu na to, jak daleko jsme od nich byli. K tomu také tvořil nějaké ty vlny protivítr. A to vše dohromady byl pěkný zmatek, snad ty nejnepříjemnější podmínky na pádlování, jaké jsme zatím měli.

Wick; včera, dnes a zítra

Když už jsme v tom Wicku, rozhodli jsme se jej pořádně poznat. Wick, byl objeven už Vikingy, kteří si z jeho zátoky udělali přístaviště pro své lodě. Na svoji slávu si, ale musel pár let počkat. Stalo se tak během osmnáctého století. Když přístav ve Staxigoe přestával stačit, přesunul se rybářský průmysl sem. V roce 1768 bylo postaveno první přístavní molo ve Wicku. Rybářství se zde rozjíždělo pomalu, na začátku devatenáctého století zde bylo registrováno „jen“ 200 rybářských lodí lovících sledě. Kolem 13 000 sudů se slanečky tehdy bylo vyváženo.
Rybářství nabralo obrátky a v druhé polovině devatenáctého století zde bylo registrováno kolem 1100 lodí. Říká se, že se tehdy dalo přejít z jedné strany přístavu na druhou suchou nohou, kolik lodí zde bylo.
Lov a zpracování sleďů byla sezónní práce, která kroa během léta se městská populace rozrůstala ze 6000 na 15000. Mnoho pracovníků přicházelo ze západních a severních ostrovů, byli to nejen rybáři, ale také bednáři, plachtaři, tesaři, truhláři, výrobci sítí a další.
Bohužel nikdo tehdy ne pamatoval na zachování či obnovení zásob, a ryb začalo ubývat. Ve třicátých letech tu zbylo už jen 30 lodí.

Přístav ve Wicku je i dnes velmi slavný a hojně využívaný, ovšem na městě je vidět, že má tu největší slávu už za sebou.

Dnes je to velmi klidné město, kde život končí po páté hodině odpoledne. A přece během své největší slávy zde bylo 47 putik prodávajících 800 galonů whisky týdně. Tolik, že v roce 1920 zde vyhláili prohibici, ktera trvala čtvrt století. Přesto si Wick uchoval vlastní destilerku založenou v roce 1826, Pulteney.

Dnes má Wick kolem 8 000 obyvatel.

Během našeho objevování města jsme došli k přílivovému bazénu. Tyto jsou kolem pobřeží Británie velmi rozšířené, vznikaly hlavně ve Viktoriánské době, kdy se plavání stávalo populárním sportem a odpočinkovou aktivitou. Tyto bazény jsou plněny mořskou vodou za přílivu, a využívány za odlivu, kdy je šance, že slunce stihlo vodu ohřát.

Také jsme mrkli na moře, a ne, dnes bychom opravdu daleko nedojeli.

Den jsme zakončili typickým skotským curry.

Na nejsevernějším východě

Tak, a jsme ve Wicku. Město, kterému jsme se chtěli vyhnout. Ne, že by bylo špané, to asi není, ale to nejlepší má už za sebou. Hlavně tu není kde přistát a zůstat na noc, ale k tomu až později.

Včera ráno jsme za husté mlhy opustili Mery Man of May kemp. Zpočátku jsme jeli blízko podél pobřeží, postupně se mlha trhala a Orkneye začaly vykukovat společně se Stromou. Docela pěkná podívaná. Když se mlha zvedla úplně, zahlédli jsme několik kajakářů. Ha, to je stejně důležité jako vidět velrybu, ani jedno jsme zatím moc neviděli. Zatímco oni si to hlásili pěkně uprotřed proudu, my jsme mířili směrem k John O’Groats.

Tady se prostě musíme vyfotit, u rozcestníku. John O’Groats, stejně jako Land’s End, je místo významné tím, že se někdo rozhodl z něj rozhodl udělat atrakci o Prvním a Posledním místě ve Skotsku nebo Anglii. Navíc mezi Land’s Endem (Cornwall) a John O’Groats je to nejdelší vzdálenost napříč zemí, která reprezentuje výzvu, kterou lidé v Británii rádi přijímají a různými způsoby naplňují, například na kole, dvojkole, pěšky, pozadu, jakkoliv. Pro nás to byla jed jedna zastávka z mnoha, naše milníky jsou jinde.
K jednomu jsme se právě blížili, k pátému rohu.
Objetí tohoto rohu bylo v pohodě, drncalo to, zvedalo to, surfovalo to s námi, ale jen trošku. Duncansby Head byla majestátná, vysoko nad námi, s majákem, tentokrát to bylo nejseverovýchodnější místo naší cesty. Útesy byly vysoké, plné ptáků, jen kdybychom znali jejich jména, a tvořily zajímavé jeskyně, tunely, zátoky, průjezdy. Člověk by tu vydržel objevovat celý den. Naštěstí se moře za rohem docela uklidnilo a my jsme si tu krásu mohli taky trochu užít.

Tady jsme opět potkali stejné kajakáře jako ráno, jenomže teď zblízka. Byli místní a Bill nám hned podal několik důležitých informací. Ukázal nám, kde se dá nejlépe kempovat, naše auto mapa tyto detaily postrádá. Řekl nám, že do Wicku jezdit nemáme, protože v přístavu kupodivu není kde přistát. Potvrdil, že mezi Wickem a Lybstrem není kde přistát, a že když fouká od východu, tak je to opravdu náročný kousek pobřeží. A doporučil nám, že pokud skončí mě v Staxigoe, máme jít nahoru do domu pro vodu.
Naplnění informacemi jsme s posledním proudem vyrazili přes Sinclaire Bay, docela to šlo a za hodinu a půl jsme byli na druhé straně. Do Staxigoe to byl jen kousíček. Tam byla malá zátoka, chráněná od nejhoršího východního swellu, mělo to slip way (rampa), picknickový stůl a rovný trávníček. Prostě sen každého kajakáře na dlouhém výletě. Původně jsme byli rozhodnuti jen posvačit, byly už čtyři odpoledne, a vyrazit dál. Ale proud se už otočil, moře lehce rozbouřilo, vítr foukal z jihovýchodu, takže jsme se rozhodli zůstat.
Stavět stan takto brzy odpoledne, bez midges (létající krvežíznivé odporné potvory), mít čas na slunku usušit věci, bylo prostě paráda.
Během pozdního odpoledne ve stanu jsme oba usnuli, jen během spánku jsem pořád myslela na to, že musíme nahoru pro vodu. Ještě se za námi totiž strávil Bill a připoměl nám, že tam určitě musǐme zajít.
Kolem půl osmé jsme tedy vyrazili. Přivítání bylo vřelé, sice jsme pominuli formality jako představování, ale byli jsme uvítáni whiskou, pivem a později, když přišla i paní domu, tak čajem a koláčem. S pánem i paní jsme si pěkně popovídali a i když je oběma skoro osmdesát vyměnili jsme si historky a poznatky z různých cest a míst. Oni oba jezdili v mládí na kolech a sjezdili tak celé Skotsko a Severní Anglii.
Také jsme se dověděli důležité informace o tom místě. V minulosti to byl první přístav v Británii, kde se lovili a zpracovávali sledě. Lodě z Evropy a hlavně z Holandska sem přijížděly naložené střešními taškami, k vyvážení lodi, a odjížděly se sudy naloženými slanečky. Většina starých domů tu doteď má střechy z červených tašek.

Ráno nás přivítalo deštěm a větrem, ale ještě by to mělo jít. Předpověď je, že od odpoledne, přes noc a hlavně zítra bude foukat až F7. Rozhodli jsme se vyjet a zkusit dojet až do 20km vzdáleného Lybstru. Moře se vlnilo, trochu bouřilo, ale čím dál jsme byli ze zátoky venku, tím divočejší se stávalo. Útesy a hlavně ploché kamenné desky vybíhající daleko do moře nad i pod jeho hladinou zvedaly nepravidelně surf. Navíc vítr z vln dělal nepravidelné zmatené vlnění ze všech stran.
U Wicku došlo na rozhodování. Máme na to jet dál? Zvládneme takové podmínky? Ano takové podmínky zvládáme, už jsme jeli i v horších, větších vlnách, i proti silnějšímu větru. Ale máme na to jet v nich 20km bez přistání? Bylo jasně vidět, že v takovém surfu na kamenech nepřistaneme. Potřebujeme přistát? No Michal se do lahve vyčůrá, ale já v takových podmínkách nemám šanci. Jak dlouho těch 20km pojedeme? Normálně tak 3 až 4 hodiny, ale v takových podmínkách, kdy člověk dělá dost záběrů jen vyrovnávacích a vpřed se moc při tom nepohybuje, to klidně může být déle.

Rozhodování bylo těžké. Vjeli jsme do Wicku a zjistili, že je to, jak říkal Bill, nic moc. Vyjeli jsme zase ven s tím, že to tedy zkusíme. Vítr trochu víc zesílil. Zastavili jsme u plážičky u přístavní zdi na záchod. Tady jsem se rozhodla, že to zkusíme, že možná dnes je den, kdy si prověříme, jak jsme na to se samo záchranou apodobně. Současně Michal znovu studoval naší chybou mapu. Stále ukazovala to samé, útesy, žádná místa, příliš mnoho výběžků, kde jak víme to bude pěkně vřít.
Nepojedeme. Nakonec jsme se rozhodli nejet. Moc bychom chtěli se posunout dál. Euforie ze zatočení na jih byla včera velká, stejně tak, bychom už rádi byli dál, za Moray Firth a směřovali k Severní Anglie, ale na to si musíme počkat. Chceme tento výlet si nejen užít, ale i zdraví dojet. Nakonec zatím pokud jsme si nebyli jisti podmínkami, nejeli jsme. Ono vědět kdy jet nebo se rozhodnout nejet je stejně důležité a těžké jako se rozhodnout určitá mista projet za určitých podmínek.

<a href="http://homeseahom

e.files.wordpress.com/2012/06/20120627-181537.jpg“>

A tak jsme ve Wicku. Nakonec to nebylo tak hrozné, přistáli jsme na břehu řeky, vynesli lodě, došli do přístavu k RNLI (vodní záchranáři/ pobřežní hlídka). Tam nám řekli, že není problém nechat lodě za jejich kanceláří. Cestou jsme našli i B&B (penzion) s výhledem na přístav, přece jen má být deštivo a větrno, a nemá cenu v tom trčet, když člověk nemusí, přece jen už máme za sebou přes 70 nocí venku. Pak už jen zbývalo převézt lodě zpět k RNLI, nakonec jsme ani nemuseli vláčet na břeh, zůstali na pontonu vedle záchranné lodi. Z penzionu vidíme na stanici. Teď už jenom zjistit, kam pujdeme na večeři.