Překročení řeky Humber

Nejprve tu máme pár fotek z posledních pár dnů. Jsou z pádlování kolem Flamborough Head. Flamborough Head je jedna z ptačích rezervací, ani jsme se nemuseli koukat do mapy. Tisíce ptáků lítalo kolem nás. Pádlovali jsme v tichosti, protože jejich hlasy bychom ztěží překřičeli. Terejů bílých bylo nejvíc a lítali nejvýš. Papuchálci si spíš líně plavali kolem nás. No a pak tam byli razobill a guillemot, jejich jména si, ale v češtině musí najít každý sám.

20120722-140527.jpg

20120722-140642.jpg

U Falmborough Head jsme strávili dvě noci kvůli silnému větru. Jak skončil ten den, co jsme vypluli už každý ví, doplaváváním na břeh. Teď když se dívám na fotky, tak ten surf vypadá docela malý. No, to už se tak na fotkách stává.

20120722-140806.jpg

20120722-140734.jpg

Ten den, co jsme nevypluli z Withernsea jsme se šli podívat do města. Zajímavé, moc zajímavé. Dřív, na přelomu devatenáctého a dvacátého století, to bylo živé a vyhledávané přímořské letovisko. Dnes už není tak živé a asi ani vyhledávané. Co je tu ovšem zajímavé, je maják. Je postavený pěkně u prostřed města.

20120722-140914.jpg

Ovšem nebylo to tak vždy. Původně byl maják postaven uprostřed dun, dále od erodujícího pobřeží. Když ale začali zpevňovat pobřeží, začaly se domy přibližovat blíž k moři a obstoupily maják.

20120722-141046.jpg

Knečně se dostávám k dnešnímu nadpisu. Řeka Humber, co může být tak ťežkého ji přejet. Pár věcí. Za prvé už od Abrdeenu jsme o ní od lidí slyšeli. To, že jsme projeli Pentland Firth, to brali jako jó, dobrý, ale Humber. Musím říci, že že všech přejezdů, které jsme zatím podnikli, a to sem počítám i ten přes Irské moře na Man, byl tento jeden z nejtěžších. Od břehu ke břehu je to je deset kilometrů. Ovšem už proto, že není odkud pořádně vyjet, se vzdálenost prodlužuje. Na druhé straně zase není hned tak přistání díky písčinám, vojenskému pásmu a tulení rezervaci, takže vzdálenost se prodlužuje. Řeka Humber je take poměrně živý přístav, nás poměrně z blízka minuly čtyři nákladní lodě. Ostatní byly daleko. A nakonec jsou tady naše oblíbené proudy. Silné, zrádné a tekoucí proti sobě. Něco, co si s kajakem pěkně prohraje a povozí.
A k tomu všemu hned jak jsme vyjeli se přidal protivítr a držel se nás až do cíle. Opravdu to nebylo lehké.

20120722-141131.jpg

20120722-141203.jpg
(na fotkách je vidět jak nás proudy posouvaly, přitom jsme celou cestu drželi stejný kurz 150)

Naštěstí konec dne byl zpestřen tuleni. Bylo jich kolem nás alespoň stovka, další je líně leželi na plážích. Tuleni jsou společenští a tak s námi plavali, nadháněli se, vykukovali, a co bylo nejlepší, pár jich i stříhalo zadní ploutví. Naštěstí si oblíbili Michala víc než mě, a tak ten byl několikrát pěkně osprchován.

20120722-141402.jpg

20120722-141441.jpg

20120722-141508.jpg

Pro přistání jsme si vybrali přírodní přístav na řece Saltfleet. Trošku jsme měli problém najít její ústí, ale pak jsme tam potkali členy místního klubu na plachetničkách. Hned nám nabídli jejich pozemek ke stanování a klíče od záchodu. I takové věci nám po těch měsících cestování stačí k pocitu neskutečné radosti. Vynášení lodí bylo jedno z nejkratších zatím, dva metry kolmo na travnatý břeh.

20120722-141549.jpg

Dobrodružství v Moray Firth

Moray Firth je široký dlouhý záliv mezi severovýchodním a východním výběžkem Skotska. Tenhle záliv je museli přejet v naší cestě na jih. Neměl to být problém, vždyť kolik zálivů jsme již přejeli.
Do Moray Firth jsme konečně dorazili v pátek večer. Měli jsme na výběr ho buď přejet celý najednou, asi 70 kilometrů do Lossiemouth, nebo pokračovat na západ podél pobřeží, asi 28 kilometrů, pak to nadvakrát přejet se zastávkou na Tarbat Point, asi 45km, a z Burgh Head se vracet zpět do Lossiemouth, asi 10km. Rozhodnutí mělo padnout až ráno.
Ráno nějak nic nešlo. Michal se nedokázal probudit s budíkem v šest, takže jsme vstávali daleko později. Jasné ráno vystřídala mlha a déšť, v tomto počasí se dlouhé přejezdu nedělají. Vyrazili jsme podél pobřeží na západ. Jenže mlha se brzy zvedla a brzy jsme viděli pevninu na druhé straně. To všechno pojedeme zase zpátky. Ach jo.
Postupně jsme se rozhodli k přejezdu. Na prvním možném místě jsme zastavili, najedli se, nachystali jídlo sebou. Převlékli se, líp se chodí v lodi na záchod v kalhotách a bundě než v suchém obleku, alespoň mně. Měli bychom to přejet za 9hodin, sice bychom přistávali pozdě v noci, ale bílé noci Skotské jsou na to v pohodě. Vyrazili jsme.

Asi po hodině začal vítr z boku, který postupně zesiloval a zvedal stále větší a větší vlny. Z nějakého důvodu moje triko pod bundou bylo postupně celé mokré. Převléci se v těch podmínkách nedalo, ani vyčůrat, a bylo jasné, že až zaleze slunko, bude mi pěkná zima. Bylo třeba přehodnotit situaci. Byli jsme už čtyři hodiny na cestě, ale nǎse rychlost klesla pod 2 uzle, takto bychom tam dojeli za dalších osm hodin. Naše možnosti byly jet zpět (to se mi nechtělo), pokračovat (hazard), zkusit v otevřeném rozbouřeném moři najít placatý úzký Tarbat Point. Poslední možnost jsme si nakonec vybrali.
Z mapy jsme trošku věděli jeho směr. Bohužel když jsme vyjížděli ani jednoho nenapadlo uložit jeho souřadnice do GPS, proč taky, když jsme jeli na úplně opačnou stranu. Proč bychom najednou k němu měli chtít jet? No, teď jsme chtěli a moc. Automapa není ideální pro navigaci na otevřeném moři, ale vyrazili jsme podle kompasu směr jihovýchod s tím, že když jej do hodiny nezahlédnem, budeme muset zpět na pobřeží odkud jsme vyjeli.
Vítr a vlny jsme teď měli v zádech a naše rychlost stoupla na čtyři uzle (8km/h). To byl také hlavní důvod, proč jsme vyrazili sem. Do hodiny jsme zahlédli kousek pevniny a brzy i maják. Za tři hodiny jsme přistáli.

20120702-091643.jpg

Druhý den jsme vyrazili dokončit přejezd. Jenže na mě asi dolehl ten stres z posledního týdne, jak moc chceme být dál a jak moc jsme museli dojovat s počasím. Navíc už jsme na cestě 92 dní. Prostě mě to přestalo bavit. Už se mi nechtělo pádlovat, ke břehu, dál, nikam. Rozhodla jsem se to zabalit, naložit na jakékoliv auto, které by pro mě přijelo, a jet pryč. No dojeli jsme do místa jménem Hopeman, dali si kafe, tedy nebylo nic moc, ale paní nás nechala sedět v galerii. Podívali jsme se zda nám nepřišly nějaké komentáře. A zrovna tam byl, pod posledníma fotkama, tento od Ann:
„I’m not sure my husband and I would look such a happy couple if we’d kayaked half way round Britain so fantastic, You look a picture of harmony. I’m sure it’s not always thus!!“

„Nejsem si jistá, že můj manžel a já bychom vypadali jako šťastný pár, kdybychom spolu odpádlovali půl Británie. Paráda, obrázek harmonie. Jsem si jistá, že to tak ale vždycky není.“

No, nebylo. Jenže po kafi jsem zapoměla, že končím, vyrazili jsme dál. Byl to příjemný klidný večer na vodě.

ISLANDS HOPPING

SEVERNÍ IRSKO

20120529-211141.jpg

Jak jste si možna už všimli, vzdálili jsme se trochu od Britské pevniny a podnikli několik přejezdů přes otevřené moře.

20120529-211457.jpg

Důvodů je několik. První je zkratka, cesta přes Isle of Man výrazně kratší než kolem pevniny. Přejezdem až do Severního Irska se člověk dostane už přímo na sever a dalším, už kraťím příjezdem se dostane do Skotska. Takto se vyhne nejen dlouhé zátoce v severozápadní Anglii, ale také dlouhým písčinám a blátu, kdy moře ustupuje za odlivu až několik desítek kilometrů. Také si ušetří průjezd kolem průmyslových přístavů s velkýmrovozem jako je Liverpool. A také si ušetří nepříjemnosti s několika vojenskými zónami.

Proto jsme se rozhodli jet na Isle of Man, z něj jsme mohli do Skotska kratší cestou, ale pak bynás čekalo několik dalších delších přejezdů hlubokých zátok. Proto jsme zvolili cestu nejpřímější, která má ovšem jeden háček. Během těch 150 kilometrů mezi Anglesey a Severním Irskem, člověk jede jen deset kilometrů kolem pobřeží, zbytek už je jenom otevřené moře.

20120529-211026.jpg