POSLEDNÍ PÁDLOVÁNÍ NAŠÍ CESTY

Včera jsme pádlovali na Temži poslední úsek.

Nejdřív jsme se snážili závodit a udržet rychlost s těmi většími.

20120801-081538.jpg

Potom jsme dojeli k Bariéře. Snažili se ji před námi zavřít, ale proklouzli jsme.

20120801-081637.jpg

20120801-081657.jpg

Ten kabel, který natahovali přes řeku v den našeho odjezdu, a který nás o několik hodin opozdil, tam stále je.

20120801-081754.jpg

Na Canary Wharf nám vyrostly nové jeřáby, pomalu, ale jistě, se k nám (domů) blíží.

20120801-081835.jpg

Ten samý víkend také natírali náš most. Moc pěkně.

20120801-081909.jpg

Tady je Michal smějící se, když projížíme kolem naší lokální pláže.

20120801-081944.jpg

Také jsme se zastavili v naší lokální hospodě na poslední kafe našeho výletu, byli jsme trošku brzy. Policie nás našla a přijela nám věnovat dlouhodobou pozornost, jsme prostě slavní.

20120801-082022.jpg

20120801-082043.jpg

Na Greenwich parkuje nová válečná loď.

20120801-082125.jpg

A pak jsme byli tam. Nebo tu? Prostě jsme dojeli, přistáli, lodě byly vyneseny po schodech na břeh. Lidé že všech koutů Británie nás přišli přivítat: Jean-Pierre a Berryl z Islingtonu, Andrew z Hamptonu/Skotska, Mark z Dorsetu, Ann z Essexu, a pár místních a dětí ze Shadwellu.

20120801-082210.jpg

Zbytek odpoledne byl stráven vybalováním, mytím a sušením, kde hlavní roli sehráli JP a Ann. Pak jsme se věnovali jídlu, abychom plynule přešli k BBQ v našem klubu. Berryl a Sarah nám upekly dorty, poslední během této cesty.

20120801-082249.jpg

20120801-082310.jpg

Potom nás Alastair odvezl k sobě domů, protože v našem bytě až do konce měsíce bydlí někdo jiný.

Šestý a poslední roh za námi

Líbí se nám, když lidé používají náš Spot tak, jak mají – k nalezení nás na vodě. Později se k tomu vrátím.
Včerejší ráno začalo klidně, vzduch byl těžký, bouřkový. Nám se ovšem spalo dobře, sousedi byli slušní, ozývalo se od nich tiché monotónní hučení. Spali jsme na Sizewell Beach přímo před jadernou elektrárnou. Moc se mi líbí, jak v se Británii prolínají průmyslové a odpočinkové zóny, ale sama bych si takové místo na dovolenou nevybrala.

20120728-112800.jpg

Včera jsme zase měli danou určitou vzdálenost, a tak jsme jeli a jeli. Minuli jsme Aldeburgh, zajímavé město složené s mnoha různobarevná či domů nesourodé architektury. Jedno z míst, kam se budeme vracet.

Pak už jsme jen pádlovali podél pláže, dlouhé nekonečné pláže, která nás dovedla do Hollesley Bay. Zde byly čtyři Marttelo věže. Těch je na jihovýchodním pobřeží Anglie mraky. Byly vystavěny po napoleonských válkách jako součást obrany. Dnes už jsou většinou přestavěny na svérázné obytné domy.

20120728-112910.jpg

20120728-112946.jpg

20120728-113047.jpg

Přístavy Felixstowe-Harwich jsme přejeli vkuse, konečně jsme potkali i jiné uživatele mořských cest.

20120728-113125.jpg

20120728-113209.jpg

20120728-113249.jpg

Pak už jsme začali hledat místo, kde zastavit na noc. No města Walton-on-Naze a Frinton-on-Sea toho moc nenabízela. Když jsme už byli v koncích na konci začal na nás někdo pokřikovat z promenády. My nemáme rádi, když na nás lidé pokřikují, a tak jsme pádlovali dál, dokud jsem nezaslechla moje jméno. Zakřičí-li někdo mě jméno, je jasné, že nás zná. Aby ne, byl to Tim, před pár lety jsme s ním pádlovali, který bydlí nedaleko. Sledoval Spot a měl jasný plán. Všechno se naložilo na auto a do auta a odvezlo k němu domů. Tam následovalo jídlo, zhlédnutí zahajovacího olympijského ceremoniálu, pozdní noc, sprcha.

20120728-113324.jpg
(Timovy lodě)

Ráno jsme zase vše odvezli zpět, shledali se s naší zapomenutou termoskou a teď čekáme na správný čas k vyplutí. Dnes to bude zase daleko

Doom and Gloom ( v překladu Zkázy a Beznaděje) východního pobřeží

Ještě než jsme vyjeli z Londýna, ale i během naší cesty jsme toho o východním pobřeží slyšeli hodně. Většina lidí měla názor, že to skoro nemá cenu jet, že není nic moc. Během naší cesty, když slyšeli, že jih, západ i sever máme již za sebou, nás dokonce litovali, že ještě musíme projet to východní. Také zprávy od našich letošních předchůdců nebyly nijak pozitivní. Mluvilo se v nich hodně o hnusném počasí, těžkých podmínkách, špatných kempech a tak.
To v nás usadilo obavy, respekt a očekávání toho nejhoršího.

Sever a Moray Firth se s námi rozloučil delfíny a tereji bílými.

20120707-213938.jpg

20120707-213954.jpg

20120707-214008.jpg

U Fraserburgu jsme zahnuli a toto pobřeží budeme sledovat skoro až do Londýna. Plni nejistot jsme si říkali: „Už je to tady? To je ono?“. Ach jo.

20120707-214054.jpg

20120707-214110.jpg

20120707-214123.jpg

20120707-214142.jpg

Naštěstí to netrvalo dlouho. I tady jsou pěkná místa. Asi to nebude jen beznaděj.

20120707-214234.jpg

20120707-214249.jpg

20120707-214304.jpg

Navzdory předpovědím se těšíme i na ten zbytek.

20120707-214409.jpg

20120707-214428.jpg

20120707-214501.jpg

Východní Pobřeží, tady nás máš!

20120707-214558.jpg

20120707-214618.jpg

Thurso

V Thursu jsme už od čtvrtka. Každý večer se rozhodneme, že druhý den pojedeme, a každé ráno se rozhodneme zůstat. Ne, že byThurso nebo hotel byly tak krásné, ale vítr o síle F5 a 6 nás nutí sedět na zemi. Čeká nás Pentland Firth a to není místo, kterým člověk projíždí, když mořská předpověď je „rozbouřeno“.
A tak se poflakujeme po okolí a porovnáváme místní cafe a dorty. No taky to není tak špatné.

20120624-082538.jpg

Zatímco tu sedíme, tak John Willacy, na druhém konci Británie, tedy ve Walesu, dokončil svůj objezd Británie. Zatím je nejrychlejší, 72 dní. Měli jsme čas sledovat jeho blog častěji, zřejmě to, že už byl blízko cíle, jej hnalo vpřed i v předpovědi podobné té naši. I když poslední noc strávil na pláži dvě hodiny od cíle, ani jej už vítr a moře dál nepustili. John si, ale takové kousky může dovolit, je to trenér welšské kajakové reprezentace a pádluje asi už sto let. A tak byl schopen v podobné předpovědi dělat až 100 kilometrů denně.

20120624-082623.jpg

Dnes jsme se opět ráno rozhodli nejet, a to je tu s námi Andrew, který nás přijel navštívit až z Londýna. Dobře, pomohlo, že byl na dovolené ve Skotsku. Takže by i odvoz do přístavu k lodím byl. Ale my ne, čekáme na uklidnění. K tomu, abychom se cítili lépe, nám pomohla věta právě z Johnova blogu: „I’d rather be 100% below the ‚in big poo‘ line than 1% over it“. (Raději budu 100% pod hranicí „velkého průseru“ než 1% nad ní).

NOVINKY: První letošní circumnavigátor dorazil do cíle

Rowland Woollven se stal prvním, kdo letos dokončil objezd Britániie v mořském kajaku.

20120612-092332.jpg

Je třeba dodat, že měl náskok z předchozích let, začal už v roce 2008, kdy také ujel největší vzdálenost.

Tady je přehled základních údajů:

2118 námořnich mil
224 dní celkem
z toho nepadlovacích: 81 špatné počasí, 7 zdravotní důvody, 3 pohřeb, 3 odpočinkové,
to znamená 130 dní na vodě

20120612-092411.jpg

Co je to bothy?

„A bothy is a basic shelter, usually left unlocked and available for anyone to use free of charge.“

Bothy je úkryt nebo přístřešek, který je otevřen a k dispozici všem, zadarmo. Nacházejí se ve Skotsku, Irsku, Walesu a Severní Anglii. Většinou v místech, která nejsou lehce dostupná. Jsou spravovány Britskou Horskou Asociací, ale patří jinému majiteli, většinou vlastníku pozemku, který je dal k dispozici, často aby se objekt zachoval v dobrém stavu.

20120611-225149.jpg

My jsme o bothy věděli a kdysi dávno jsme se s jednou setkali na ostrově Skye, jejich lokalizace ovšem není uvedena v běžných mapách a i když svou otevřeny všem, jejich poloha je dáváná jen členům asociace. A tak jsme doufali, že se nám podaří v nějaké zůstat.

20120611-224432.jpg

Bruce a Johnny ovšem o dvou věděli a neváhali se s námi o ně podělit. První jsme navštívili jen ráno ze zvědavosti, v druhé jsme se rozhodli strávit noc.

20120611-225329.jpg

Dnešní noc zase trávíme v hostelu v majáku na Rhuba Reidh. Původně jsme jej chtěli minout během oběda, ale vítr opět rozhodl. Moře se změnilo z lehce zvlněného na velké rychle se pohybující se kopce. O tom, že foukalo proti nám ani psát nebudu. Původně jsme chtěli dosáhnout malého kotviště, ale nakonec jsme se museli obrátit a vzít zapovděk malou pláží na chráněnější straně. Cesta zpět k pláži nebyla vůbec jednoduchá, moře a vítr nás tentokrát tlačili a my jsme si museli dávat velký pozor, aby se lodě nevymlky kontrole, nerozjely se příliž, nestočily se bokem k vlnám, a aby si žádný z nás nezaplaval. Dopadlo to dobře, pláže jsme dosáhli. Bohužel zde byly velké šutry, přes které dostat lodě na břeh není vůbec lehké.

20120611-225434.jpg

Naštěstí jsme si všimla, že nás pozorují nějací lidé, a tak jsem šla zkusit své štěstí. Garry a Alex neváhali a přišli nám napomoc, ve čtyřech to šlo rychle a lehce, ušetřilo nám to asi hodinu tvrdé práce ve dvou. Ono dostat 80 kilo těžkou loď na břeh někdy není vůbec jednoduché.

20120611-225853.jpg

Maják Rua Reidh byl vybudován na začátku dvacátého století. Už v roce 1853 se objevil první návrh na jeho postavení, tenkrát byl odmítnut jako drahý, asi £5000. Nakonec byl postaven v roce 1912 a stál £14 900. Maják je 25 metrů vysoký a tyčí se 37 metrů nad hladinou moře za přílivu.
Originálně zde byl parafínový hořák, který ukazoval 6 bílých bliknutí každých 30 sekund. Dnes má 4 bílá bliknutí každé 4 sekundy, která jsou vidět 24 mílí daleko.
Dříve byl přístupný pouze z moře, dnes už zde vede silnice. Maják je dnes plně automatizován.

Sedmdesátý den

Včera jsme dosáhli Malaig. Tedy skoro dosáhli, původně jsme měli v plánu se sem zastavit na oběd a pokračovat dál. Pak jsme se rozhodli se sem zastavit na skoro večeři a popojet kousek dál. Nakonec jsme zastavili asi dva kilometry před Malaigem, abychom stihli nějakou večeři s tím, že dál se pojede až zítra. Vítr měl totiž zase navrh.

20120611-204714.jpg

Nakonec to ale nevadilo, Malaig máme rádi. Došlo nám, že už jsme tu po čtvrté.
Poprvé jsme ho navštívili při našem prvním výletu do Skotska před šesti lety, přijeli jsme sem stopem a pokračovali na Skye.
Podruhé jsme sem dorazili s kolem při naší cestě z Vnějších Hebrid před čtyřmi lety. Potřetí jsme sem dorazili v kajaku během naší výpravy kolem Skye před dvěma lety. A teď jsme si sem dojeli až z Londýna. Kromě této poslední, nebyla ani jedna v plánu, ale evidentně nás sem pravidelně něco táhne.
Oslavili jsme to Fish & Chips, naše poslední koupené jídlo před cestou na sever.

20120611-205026.jpg

Dnes ráno jsme vyrazili, jak jinak, proti větru. Cíl byl jasný projet Kyle Rhea a Kyle Lochalsh, dva úzké průlivy oddělující Skye od pevniny. Projet je je možné jen s proudem, a tak jsme měli naspěch. Bohužel vítr se taky nenudil a foukal a my se proti němu dřeli.
Když nám bylo nejhůř, zastavili jsme na oběd. Během něho jsme uviděli další kajakáře. Zanedlouho přistáli vedle nás. Vyskočili z lodí, v kraťasech a bosí a zlehka je vytáhli na břeh. No jo, pomysleli jsme si, dva místní mladíčci na projížďce. Slovo dalo slovo, oni to sice byli mladíčci, asi o patnáct let mladší než my, ale projížďku měli delší. Patří ke skupině studentů St Andrew univerzity, kteří objíždějí Skotsko, jeden to jede celé, zbytek se střídá.

20120611-205203.jpg

Na Michala udělali dojem a hned se rozpomínal na své mládí ve Všenorech, kde trávil léta jako sportovní instruktor a nic kromě kraťasů a piva večer nepotřeboval.

První dojmy ze Skotska

Skotsko bylo jedním z dílčích cílů během naší cesty. Na lodi mám nálepku našeho loga a během posledních dvou měsíců jsem na ní často koukala a říkala si, jaká to bude paráda až tam budem, jak daleko už to bude. No a najednou jsme tu. Co teď? Jasně je třeba pádlovat dál, ale kam, najednou motivace posouvat se dál zmizela a z pádlování se stala rutina a práce, kterou je třeba každý den udělat.
Naštěstí tento pocit netrval dlouho. Pomohl tomu email od Cathy a Stuarta s pozváním. Najednou byl cíl jasný, Easdale, ostrov kousek jižně od Oban, které je v půlce naší cesty.

20120605-100040.jpg

Mezi námi a Easdale ovšem byl dlouhý úsek, který který vede skrz lochy a průlivy mezi ostrovy. Což z něj dělá nádhernou krajinu, ale také kajakářský oříšek. Ten nebyl ve velkých vlnách nebo surfu, odlivu a přílivu, od toho všeho je to chráněné řadou vnějších ostrovů, ale množství vody, které se musí prodrat úzkými průlivy vytváří silné a rychlé proudy (až 20km/h). To znamená dobré plánování a dodržování jízdního řádu, proti proudu jet opravdu nelze.

20120605-100148.jpg

Od slíbené postele a sprchy nás dělilo asi 80 kilometrů. Ale pouze šest hodin proudu denně (druhá várka začínala pozdě večer), znamenala buď pádlovat několik dní nebo se zkousnout. My tam chtěli být co nejdřív, a proto jsme zvolili druhou variantu. Ta byla hned za začátku utnuta silným protivětrem, a tak místo kilometrů jsme polykali kávičku a dortíky. Počasí nám dovolilo vyrazit až v šest večer. Na druhou stranu jsme si mohli vychutnávat z lodi západ slunce s Jurou v pozadí, a když se už skoro úplně setmělo, v jedenáct hodin, našli jsme krásnou zdánlivě opuštěnou pláž. Stál tam totiž stan, a jak jsme zjistili posléze, spal v něm chrapoun.

20120605-100229.jpg

Druhý den, byl den, kdy jsme chtěli spát v posteli, vyrazili jsme tedy brzy a co to dá. Po nějaké době jsme dorazili k obávaným průlivům. Jedním z nich je slavný Corryvrecan. Corryvreckan (v gaelštině Coire Bhreacain „hrnec kropenatého moře“ ), nebo taky Strait of Corryvreckan – úzký průliv mezi ostrovy Jura a Scarba, kde díky nerovnostem podmořského dna (podmořské věže a díry) vznikají silné víry a stojaté vlny. Corryvreckan je třetí největší mořský vír na světě. Proudění tu dosahuje rychlosti až 16 km/hod a vlny jsou vysoké až devět metrů. Tím jsme sice jet nemuseli, on tam taky nikdo moc nejezdí, objeli jsme ho velkým obloukem. Stejně jsme pocítili jeho sílu. Proud k němu silně táhnul, a jako naschvál se slunce schovali za mraky a zvedl se vítr. Když jsme uvolnili, mohli jsme slyšet jeho hukot. Navíc, co vypadalo jako malá vzdálenost se najednou zdála nekonečná, když jsme se dostali do závětří Scarby, oddechla jsem si.

20120605-100315.jpg

Mezi Scarbou a Luingem jsme doslova prolétli a vjeli do systému zmatených proudů, které sice tekla přibližně našim směrem, rozdíly v rychlosti proudění vody formovaly víry všude kolem nás, takže udržet přímý směr nešlo, loď se chovala jako auto s letními gumami na ledě.

20120605-100407.jpg

Ovšem Easdale už byla na dosah, my se už nemuseli bát, že to nestihnem a proti proudu nikdy nedojedem.

<a href="https://homeseahome.files.wordpress.com/2012/06/20120605-100520.jpg20120605-100520.jpg
A my se zase mohli kochat. Easdale je malý ostrov, kde se v minulých stoletích těžila břidlice.

20120605-100701.jpg

Dnes je vyhledávanou dovolenkouvou destinací, i když tu stále žije kolem 70 lidí. A mají to tu moc pěkné.

20120605-100756.jpg

My jsme přijeli ještě než naši hostitelé přišli z práce a hned jsme se zabydleli.

20120605-100900.jpg

ISLAND HOPPING

ISLE OF MAN

Na ostrov Man jsme přijeli ve čtvrtek večer, první noc jsme zůstali v přístavu a obsadili budku, která slouží jako úkryt námořníkům. Alespoň to tam psali, a byl to také náš argument na ráno, až nás příjdou vyhazovat. Nikdo, ale nepřišel, jen z přístavní kanceláře s námi přišli prohodit pár slov a donesli nám předpověď počasí na další dny. Ano, má foukat a to dost.
A tak nám nezbylo než vyřešit jak s časem na břehu naložit a kde zůstat. Napsali jsme esemesku Kieronovi z Adventurous Experiences, jen tak pro jistotu.

20120527-203841.jpg

Adventurous Experiences je outdoorová společnost, která na ostrově pořádá nejen kajakové kurzy. Před dvěma lety jsme zde byli a podnikli jsme s nimi několik výletů. Bohužel se kajaky tady nedají pronajmout, člověk si je může půjčit jen s instruktorem, je to hlavně kvůli pojištění. Na druhou stranu poloha ostrova a jeho otevřenost větrům z něj dělají kajakovou destinaci, kterou stojí zato navštívit.

20120527-203922.jpg

Předpověď byla taková, že v pátek do čtyř by to ještě mělo jít a pak dva dny ne. Chtěli jsme ještě rychle obeplout Calf of Man a jeho tideracy, a pokud možno dojet až do Peelu, kam by to Kieronovi měl blíž. Ráno jsme se chystali pomalu, přece jen jsme byli po předchozím 15 hodinovém pádlování trochu unavení a z přístavu jsme vyjížděli za F4. Vítr pomalu zesilovač a my přidávali na rychlosti, ať to stihnem co nejdál. Calf jsme ještě projeli za relativně klidných podmínek. Pak už vítr zesílil, pomohly tomu i útesy, pod kterými jsme jeli, a brzy nabral takovou sílu, že se proti němu jelo opravdu ztěžka. Přijeli jsme zátoku u Portál Erinu s větrem z boku, a pokračovali dál. Pobřeží je tu parádní. Jenže u dalšího výběžku už to dál nešlo, vítr se stáčel kolem útesů, začal trhat vodu a kajak, poháněný proudem vpřed, začal couvat hnaný větrem, foukala F7.

20120527-204022.jpg

Rozhodli jsme se vrátit do Port Erinu a doufali, že to do něj proti větru urvem. Urvali. Na pláži bylo spousta Iidí, kteří si užívali páteční odpoledne a začátek dlouhého, třídenního, víkendu. A nikdo neměl tušení jaké dráma se před chvíli odehrávalo.
Mezitím se nám ozval Sam, Kieran pádluje na Aleutských ostrovech, ale on, že nás vyzvedne. Svět je malý, Sam byl náš instruktor před dvěma lety.

20120527-204112.jpg

Měli jsme před sebou dva dny volna a tak jsme si postavili stan na farmě u Kieronových rodičů. A tak se nám dostalo nejen stolu a židle a zásuvek, ale domácího jídla a Jim (otec), nám půjčil auto, ať si ostrov pořádně prohlédnem, stojí totiž za to.

20120527-204155.jpg

Isle of Man sice patří pod Velkou Británii, a královna je stále hlavou státu, ale má vlastní vládu, peníze a poštovní úřad. Místní parlament, zvaný Tynwald, zasedá už po mnoho století, Ostrov prošel dlouhým vývojem a dnes žije hlavně z výhodného offsore bankovnictví, pozice daňového ráje a turistického ruchu.
Místní obyvatelé jsou hrdí na to, že jsou Manx a všude vlají vlajky se znakem, takzvaným „The three legs of Man (Tři nohy Manu)“. Tento znak byl používán od 13 stého století jako znak původních králů Manu, kteří také vlastnili území vnějších Hebrid. Po jejich zániku se znak uchoval, i když se neví proč. Je to symbol slunce, moci a života.

20120527-204247.jpg

Je to podruhé, co jsme se ocitli na Manu a podruhé pro nás, po 105 se zde koná TT Race na motorkách. Událost na kterou se sjíždějí motorkáři z mnoha zemí. Na Isle of Man se začala konat díky tomu, že v Anglii na pevnině uzákonili v roce 1903 omezení rychlosti na silnicích na 20mph. V roce 1904 se předseda Automobilového Klubu Velké Británie a Irska, Sir Julian Orde vydal na Ostrov s tím, že by zde nemuseli být až tak striktní a mohli by být více nakloněni závodění na veřejných silnicích.

20120527-204436.jpg

Nemýlil se a v roce 1904 vyšel zákon, který povolil 52,15 mílový okruh „Highlands“. Ten sice potom změnil místo, ale závod už na ostrově zůstal. A tak jsme, stejně jako minule, díky uzavření některých silnic a množství motorek všude kolem, navštívili jen pár míst, ale to vůbec nevadilo.

20120527-204528.jpg

20120527-204604.jpg
Navštívili jsme Castletown, bývalé hlavní město. Na ostrově jsme navštívili House of Keys, sídlo parlamentu, kde je interaktivní instalace o historii vlády na ostrově a proč byly přijaty různé zákony. Návštěvníci chodí po skupinách, každá je posazena ke stolu, na zdi jsou obrazy jednotlivých představitelů místní vlády z různého období. Najednou začnou mluvit a pomocí zvukových a obrazových nahrávek je divák vtažen do děje, má před sebou několik zákonů pro které může nebo nemusí hlasovat. U nás ve skupině se například zdvihla velká diskuze, skoro až hádka o tom, zda ženy mají mít hlasovací právo. Ale hlasovali jsme třeba i o tom, zda přijmout anglický zákon o pašování, či má-li ostrov vstoupit do Evropské Unie pod Velkou Británií, či samostatně.

20120527-204642.jpg

Niarbyl je zátoka v jedné z nejhezčích částí ostrova. Je to také zátoka, kde je možné spatřit žraloka velikého (Basking shark, cetorhinus maximus). My jsme ho sice letos neviděli, ale při minulé návštěvě na kajaku nám pod ním podplaval. Pamatuji si, že i když jsme věděla, že tento lidi nežere, jen plankton, vidět, jak se k nám přibližuje ploutev, mi nahánělo husí kůži.

20120527-204726.jpg

20120527-204813.jpg

Druhý den jsme navštívili Peel a jeho hrad.

20120527-204853.jpg

20120527-204925.jpg

A pak už bylo moc a čas na zmrzlinu, zbytek ostrova si necháme zase napříště, jet sem totiž stojí zato.

20120527-205029.jpg

Barafundle Bay

Po našem úspěšném přejezdu na Lundy a z Lundy do Walesu jsme se těšili, jak si to posvištíme dál, a konečně doženeme dny ztracené díky špatnému počasí. Opět člověk míní a příroda má vlastní názor. Hned druhý den ráno, které jsme strávili v příjemné společnosti místního farmáře Andrewa, který nás svezl do obchodu a pozval domů na WIFI, jsme byli vyvedeni z našeho omylu.

20120515-142424.jpg
Zvedl se vítr, a než jsme vyjeli, foukal tak, že náš pohyb vpřed byl možný jen díky tomu, že nás tlačil proud.
Podařilo se nám to dotlačit na další pláž, o pět likometrů a dvě hodiny později, a bylo jasné, že dál se už nejede. Později vyšlo najevo, že zde ještě nějakou dobu pobydeme.

20120515-141551.jpg
Čeká nás úsek asi 15 kilometrů bez přistání podél útesů, s poměrně silnými proudy. Kombinace tohoto, předpovědi počasí, hlavně síla větru, směry proudů a nutnost projetí vojenského prostoru, kde se střílí na moře, hodně, často a ostrými, nás přinutila zůstat tři noci.

20120515-141734.jpg
Místo jsme si nevybrali špatné, i že břehu je vidět jak jsou útesy úchvatné a krajina zajímavá, však také hned jak jsme přistáli nám několik známých hlásilo, že jsme si vybrali jedno z nejhezčích míst.

20120515-141616.jpg
Zítra ráno to vypadá, že se bude dá jet, vítr i proud by měli spolupracovat. Jen musíme vyjet brzy ráno, ať stihneme těch patnáct kilometrů vojenského pásma projet před půl devátou, od kdy se zase bude střílet. Pořád nás nepřestává udivovat, jak jsou Britové militantní a kolik mají munice.

20120515-141648.jpg

20120515-141712.jpg