Když čekat na příznivější vítr, tak v suchu a teple

Do Kimmeridge jsme přijeli vymrzlí, a tak jsme se rozhodli už nepokračovat. Místo toho jsme šli do cafe na něco dobrého k jídlu a zahřát se. Cestou z něj jsme zjistili, že jsme dost unavení, že se naše těla sice ohřála zvenku, ale vevnitř je stále ještě zima. Začali jsme si tedy plánovat druhý den s tím, že se pravděpodobně svezeme podél takzvaného Jurassic pobřeží, ale žádné výkony se podávat nebudou. Jenže člověk míní a ono se to mění.


Večer, když jsme začali hledat místo, kde si postavíme stan, se na nás zase přijel podívat Mark. Přišel ze zvědavosti, aby zjistil jaké jou naše plány na druhý den. Dlouhodobější předpověď počasí hlásila, že se od pondělí večera bude zvedat vítr na 5-7 místy až 8 Baufordovy stupnice. Také ve vojenském pásmu, kterým jsme museli projet, byly na pondělí naplánované střelby a tedy zákaz vstupu od 9 ráno do 5 večer. K tomu se přidala předpověď proudů kolem Portlandu, ze které bylo jasné, že nejlépe to pro nás vypadá mezi 7 a 10 ranní. Poslední faktor, který ovlivnil naše rozhodování byla nabídka postele a sprchy na Facebooku v Burtonu Bradstocku u lidí, kteří se jmenovali Barbara a Ian. Bylo to nelehké rozhodnutí, ale někdy se člověk musí zkousnout.

Nevinne vypadajici Portland Bill, ktery potrapil uz mnoho kajakaru
Plán byl tedy následující. Vstát v půl třetí ráno, nechat si většinu věcí zabalených v lodích, aby balení bylo rychlejší. Předvařit si polévku na snídani, aby snídaně trvala méně a vůbec že zmobilizovat tak, ať jsme nejpozději v půl páté na vodě. Jet dlouho a co to dá a dotáhnout to až do Burtonu. Mark odjížděl spokojen, že bude mít druhý den o zábavu postaráno, když bude sledovat náš postup v práci u spotu a my se chystali na brzkou noc.

Ještě nás vyrušil hlídač, který přišel se západem slunce nám říci, že stanujeme na soukromém pozemku, kde se to nesmí. Naštěstí byl rozumný a uznal, že s našima loděma asi nikam na noc neodejdem, a tak nám dovolil zůstat do prvního ranního světla. Naštěstí jsme jej mohli ujistit, že v té době tam už nebudeme. Ještě jsme mu dali naší vizitku, aby věděl, proč tam kempujem. Druhý den jsme od něj našli povzbuzující komentář na blogu, něco, co vždy povzbudí.

Plán se podařilo jakžtakž dodržet a my jsme vyjeli za tmy na velmi klidné moře. K Portlandu jsme dojeli v deset dopoledne. Udělali jsme malou přestávku a pokračovali dál, proud už byl dost silný a my jsme si museli dát pozor, aby nás neodnesl příliš daleko na moře. Výběžek s majákem jsme objeli těsně u pevniny a až teprve za ním jsme se nechali potlačit dál od ní.


Naše další cesta totiž vedla podél Chesil Beach. Chesil Beach přírodní kamenitá hráz dlouhá 29 kilometrů, široká 200 metrů a vysoká15 až 20 metrů. Chesil Beach je tedy něco, podél čeho jsme chtěli pádlovat co nejméně. Nakonec se nám ji podařilo nadjet jen ze třetiny a navíc jsme na ní museli přistát. Byla už jedna odpoledne, v lodích jsme seděli od půl páté ráno, na Portlandu jsme zastavili jen na 15 minut, a byl čas se protáhnout a normálně naobědvat. Stihli jsme to docela včas, vítr, který nás zpočátku sledoval, se pomalu, ale jistě otáčel na vítr že strany a moře se z klidného měnilo na méně klidné. Chesil Beach díky své příkrosti není zrovna místo, kde se dá jednoduše přistát a hlavně odjet.

Obrazek zkresluje jak prikra ta plaz je, lode jsou asi 1,5 metru nad vodou

Cesta podél pláže do Burtonu trvala další tři hodiny. Naštěstí lidé zde vytvořili různé konstrukce, sochy, mohylky, hromádky z předmětů, které přineslo moře, a tak se výhled občas přece jen zpestřili.

Ten den jsme upádlovli něco kolem 60 kilometrů za 12 hodin. Poslední tři kilometry byly pro mě nejhorší. Vítr fouká dost ze strany a mě dalo velmi zabrat udržet loď rovně. Naštěstí Barbara a Ian nám vyšli naproti na pláž asi dva kilometry od konečného místa přistání, a tak nás máváním alespoň trochu povzbudili.
Předpověď se nezlepšila a my s nimi zůstaneme až do pátku. Navíc se mi během druhé pauzy roztrhl vodotěsný límec u suchého obleku, takže se bude muset vyřídit jeho oprava, na pádlování bez něj je opravdu ještě zima.

20120419-123647.jpg

20120419-123701.jpg

OD HARRYHO K HARRYMU A DÁLE

20120416-213906.jpg

Včera jsme vyrazili z Bournemouthu směrem na Old Harry’s Rock. Přejezd nebyl nijak komplikovaný a dokonce došlo i na setkání s rychlou ferry.
Old Harry’s Rock je moje oblíbené místo na výlet. Bílé útesy jsou protkány otvory, kterými se dá projíždět. Normálně tu strávím hromadu času vozením se na vlnách. Včera ale ne, Michal mi to nedovolil, prý že není dost vody, on to ale tady moc rád nemá. Na vrcholcích útesů jsme viděli Marka Rainsleyho, který nás už vyhlížet a fotil.
Přistáli jsme v Ballard´s Bay, postavili stan, převlékli se a mezitím došel Mark. Mark Rainsley stojí za Surf & Sea sekcí anglického blogu ukriverguidebook a také má svůj blog Savage Shores, na obou nám dal prostor s fotkami a informacemi o naší cestě.
Pozval nás k nim do Corfe Castlu do hospůdky. Byl z toho fajn večer s ním a jeho ženou a navíc teď bereme na výlet jejich náhradní kolíky od stanu.
Plán na dnešek byl jednoduchý. Podařilo se nám odjet brzo, už v 9.30, abychom stihli poslední část proudu a mohli objet St Alban’s Head. Poté jsme se chtěli naobědvat v Kimmeridge Bay, projet a pokochat se Jurassic pobřežím a dojet až k Portlandu. To vyšlo, ale u výběžku jsme potkali mraky plachetnic, z nichž některé se nás snažily přejet. Jen co pominulo nebezpečí plachetnic, začalo foukat. Objet St Alban’s Head začal být opravdu problém. Tak tak jsme dojeli do Kimmeridge Bay, kde jsme museli přehodnotit plány. Přece jen dlouhé pádlovací dny, každodenní balení a vybalování lodí a jejich nošení, to vše vyžaduje mnoho energie. A my ji pomalu ztrácíme, ale současně snad nabíráme výdrž.
V Kimmeridge jsme skončili totálně vymrzlí, takže místo dalšího pádlování jsme se vydali dát si kafe. Jen doufáme, že se počasí nezmění úplně a my neztratíme příliš mnoho  pádlovacích dnů.

20120416-213925.jpg

20120416-214006.jpg

20120416-214055.jpg

Neuvěřitelné

Dneska jsme plánovali zastavit v Bournemouthu, potřebovali jsme se potkat s Kerri a Andym, vyzvednout vizitky a novou karimatku.
Po přistání se stalo něco neuvěřitelného. Na ulici nás zastavil člověk s kelímky horké čokolády a ptal se na naše jména. Prý někdo, kdo nás sleduje na blogu,  jim zavolal, že sem jedeme a že nám má koupit čokoládu a vzít nás do restaurace a všechna útrata je na něj. Byla.
Díky Johne, takové věci nás rozhodně nabudí k dalším výkonům.

20120414-155140.jpg

20120414-155208.jpg

Británie jsou hlavně lidé, kteří zde žijí

Cíl našeho výletu není jen objet, lépe obeplout, Británii, ale také ji vidět a poznat. Británie není pouze příroda a moře, jsou to hlavně lidé, kteří tu žijí. Nepřestává nás udivovat, jak vstřícní a přátelští jsou.
Už od začátku naší cesty sledujeme, kolik lidí se zajímá o to, co my a další circumnavigátoři dělají a jak nabízejí pomoc.
Příkladem je včerejšek. Mark se rozhodl, že nás ubytuje u sebe doma, tedy odveze i s loděmi k sobě a zase ráno dopraví zpět na pláž. Jeho žena Sheryl nás sledovala na spotu, aby mohla včas podat zprávu průzkumné jednotce, která nás na moři našla, předala nám pozvání a doprovodila k pláži, kde Mark čekal. Vše skončilo večeří, noclehem a výborným posezením se zajímavými a přátelskými lidmi.

20120413-094409.jpg

20120413-094423.jpg

A budou tam vlny?

A budou tam vlny?

Frázi jsme si vypůjčili z jednoho českého kajakového fóra. My se o vlnách nebavíme. Já je moc nemusím. Vadí mi velké, vysoké, strmé, boční, lámající se, zabalující se, zmatené; prostě všechny, které bezprostředně ohrožují směr a kvalitu mého pádlování. Včera jsme vlny měli. Byly v pohodě, ten protivítr byl daleko horší, normálně za takových podmínek na vodu nelezu, ale na tomto výletě mi nic jiného nezbývá.