Únik do Cornwallu

V Hallsands nebylo vůbec špatně. Naše místo na pláži bylo suché, druhý den přestalo pršet a my si udělali docela pěknou procházku po okolí, které je velmi zajímavé. Také místní byli velmi přátelští, chodili si s námi popovídat, vůbec jim nevadilo, že jim kempujeme před domy. Když jsme si šli pro vodu do Seagull chaty, tak nám  nabídli sprchu i postel. Sprchu jsme přijali, postel s díky odmítli, neboť vše ve stanu bylo suché.

Jenže idylka musela skončit, náš hlavní cíl je pádlovat, pádlovat, obpádlovat ostrov, dokončit circumnsvigaci a ne si užívat na pláži. A tak jsme konečně v pátek vyrazili, měli jsme dva dny okno před další bouří a Cornwall nás lákal. Plán byl jasný – vyjet, jakmile se otočí proud kolem Start Pointu a jet během těch dvou dnů co nejdál.

Vyjeli jsme v pátek v jednu, dřív to nemělo cenu. Během balení jsme viděli kayakáře, událost, moc jsme jich ve vodě zatím neviděli. Kayakář jel směrem na Beesands, ale za chvíli, tentokrát už na vodě, jsme ho viděli jet zpět. Start Point jsme objeli, ale byla jsem ráda, že při skoro slacku, i tak to dost houpalo. Za ním jsme se opět potkali s kayakářem. Řekl, že pojede vedle nás a popovídáme si, ale za pár minut už z něj byla jen záda na obzoru. Inu prázdná loď, navíc Rockpool Taran, který je dělaný na rychlou jízdu, závodní pádlo a evidentní forma je poněkud rozdíl k naším náklaďákům. Nicméně pán byl slušně vychovaný, opět na nás počkal a navrhl místo setkání k obědu. Během něj došlo na formality a my jsme zjistili, že je to Nick Arding, jeden z těch, co pojedou Británii příští rok.

20120430-120419.jpg

Dál už se nic nestalo, přistáli jsme ve Wymbury, kousek před Plymouthem a místo bylo luxusní, měkká travička a veřejné záchody otevřené po celou noc.

Druhý den byl ve znamení mise. Vstali jsme ve 4 ráno, vyjeli v 6. Náš cíl byl Cornwall a tajně jsme doufali v Portscatho. To je místo, odkud měla v neděli vyjet další skupina, a my jsme je chtěli podpořit. Navíc předpověď na další dva dny byla zase špatná, bouře, silný vítr.

Ale ráno bylo klidné, a stejný byl i přejezd přístavu v Plymouthu, pak dlouhý přejezd přes Whitesands Bay, krátká zastávka na oběd a  další přejezd, tentokrát k St Austell Bay. Tady už začínalo foukat, ale naštěstí konečně do zad. Zátoku jsme doslova přeletěli a z klidného moře se stalo following sea (tedy vlny tvořené větrem, které nás sledovaly a poháněly vpřed). Toto je parádní, dokud jsou vlny malé a menší, jakmile se zvětší, už to taková zábava není. Naštěstí vlny se zvětšovaly úměrně vzdálenosti, která se k cíli zmenšovala. Jeli jsme rychle, ale dlouho.

Po 14 hodinách a asi 70 kilometrech jsme přistáli na pláži vedle Portscato.

A tady se rozvinul další další příběh našeho společenského pádlování kolem Británie. Ráno jsme napsali JPímu, ať dá na blog, kde jsme a že hledáme Midlifekayak (jméno té další skupiny), neboť prší. Asi za hodinu se na pláži objevil člověk, který šel k nám, byl to Andy. A tak jsme nakonec strávili den u nich v obýváku, lodě skončily na střeše auta před domem a věci se sušili v kůlně.

20120430-120713.jpg

V úterý, když se bouře a moře uklidní, zase snad vyjedeme.

20120504-085331.jpg

Nekonečná Lyme Bay

Když jsme odjížděli z Burton Bradstocku, řekla nám Barbara, že do Plymouthu to jsou tři dlouhé dny. No my už jsme na cestě pátý a do Plymouthu to je stále ještě daleko. Odpověď je stejná, protivítr nás zpomaluje a bouře nás nutí být z vody pryč.
Z Oddicombe Beach jsme odjeli včera ráno. Nic nám nezbývalo, protože Torbay Council nám do stanu položil papír, na kterém bylo napáno, že máme odejít to 6 do večera toho dne a odnést si všechny své věci sebou jinak, že budou zabaveny, odstraněny a zničeny. Bohužel nám nezbývalo nic jiného než zůstat a doufat, že úředníci po 6 večer nepracují. Nepracovali, poslali ochranku, aby nás zkontrolovala, ale v celku po nás nikdo nic nechtěl. Druhý den ráno jsme vstali brzy a ještě před 8 ráno odjeli.

Den byl krásný, pádlovalo se nám krásně a pobřeží bylo velmi fotogenické. To šlo až do oběda. Po obědě se zvedl vítr a začal foukat jak jinak než proti nám a navíc nás tlačil ven moře. Podařilo se nám přejet Start Bay, ale na objetí Start Pointu nám už skoro nezbývaly síly a ani čas, proud se obracel do hodiny, a tam je opravdu silný.
Přistáli jsme ve vesnici Hallsands. Stan jsme postavili na poměrně vysoko na pláži. Ale když jsme byli už hotoví se vším, všimli jsme si jak místní posouvají své lodě a bárky výš. Co to asi znamená? Po večeři jsme vyšli na kopec chytit signál, předpověd´ hlásila bouři a vítr o síle F8 až 9. Rozhodli jsme se, že do rána než příjde příliv vydržíme.
V noci fučelo od východu přímo do nás tak, že Michal musel ven do bouře přichytit stan. Do rána jsme vydrželo, ale v sedm bylo jasné, že je načase stěhovat. Naštěstí se moře drželo dál dokud jsme neodnesli stan, pak si a radostí začalo šplouchat tam, kde jsme spali.
Bylo nám jasné, že v tomhle větru se nikam nejede, tak jsme vyrazili objevovat okolí. Zjistili jsme, že nejsme první koho chtělo moře spláchnout. Původní vesnici Hallsands sebralo moře jednoho lednového dne roku 1917. V druhé polovine devatenáctého stoleti probíhala těžba štěrku a písku na stavbu nového přístavu v Plymouthu v moři kousek od vesnice Hallsands, to přispělo ke snížení dna a mohutná bouře v kombinaci s vysokým přílivem zničila vše kromě dvou domů během jediné noci.

20120425-203348.jpg

20120425-203409.jpg

20120425-203431.jpg

20120425-203455.jpg

20120425-203520.jpg

VÍTR PROTIVÍTR PROTIVA VÍTR

V pátek jsme za Barbařiny asistence vyjeli z Burton Bradstocku. Strávili jsme tu tři pěkné dny, ale už nás to táhlo pryč na vodu. V předpovědi byl protivítr, ale v pohodě. Tak to trvalo přesně půl hodiny po výjezdu, pak vítr zesílil, nás zpomalil a my dřeli a dřeli. Celé čtyři hodiny do Lyme Regis, měli jsme tam být za dvě a bylo hůř. Nakonec jsme to dodřeli to k Beer, no alespoň název (pivo) to mělo zajímavý. Navíc v lodi jsme každý jedno malé pivo měli, takže pohoda. Druhý den jsme vyrazili plní naděje, jak daleko se dostaneme. No pomalu se ta vzdálenost začala zkracovat a my skončili kousek před Exmouth na pláži patřící ohromnému prázdninovému kempu. Ještě, že ještě není sezóna a lidí je všude málo, jinak by nám to tu asi neprošlo. Měli tu i cafe (restauraci) a docela pěknou, takže jsme se zahřáli a navečeřeli, dnes se totiž kempuje na písku, a to se nikomu do vaření nechtělo. I třetí den začal pln naděje. Vítr o síle 6 Bauforta ji brzy ubil a nám nezbylo než bojovat. Ten den jsme to ubojovali jen na druhý konec zátoky, vzdálenosti, které teď děláme jsou tak malé, že si říkáme, že takto to neobejdeme. No uvidíme. Teď jsme v Babbacombe Bay, kempujeme na betoně přímo před restaurací a návštěvním centrem. Dnes byla předpověd´ na vítr o síle F6 až 8, a tak jsme nevyjeli. Je tu lanovka a lidé z ní nás vzali pod svá ochranná křídla, nabídli nám si u nich vysušování věci, ale hlavně nás brání před úředníky, kteří nás chtěli odsunout. Ono je pravda, že kempujeme na veřejné pláži, kde to není úplně vhodné, na druhou stranu, my se nikam s našimi kajaky kromě na moře nedostaneme. Uvidíme, zítra se to snad uklidní a my vyjedeme a kousek možná i ujedeme. Držte nám palce.

20120423-151329.jpg

20120423-152209.jpg

Když čekat na příznivější vítr, tak v suchu a teple

Do Kimmeridge jsme přijeli vymrzlí, a tak jsme se rozhodli už nepokračovat. Místo toho jsme šli do cafe na něco dobrého k jídlu a zahřát se. Cestou z něj jsme zjistili, že jsme dost unavení, že se naše těla sice ohřála zvenku, ale vevnitř je stále ještě zima. Začali jsme si tedy plánovat druhý den s tím, že se pravděpodobně svezeme podél takzvaného Jurassic pobřeží, ale žádné výkony se podávat nebudou. Jenže člověk míní a ono se to mění.


Večer, když jsme začali hledat místo, kde si postavíme stan, se na nás zase přijel podívat Mark. Přišel ze zvědavosti, aby zjistil jaké jou naše plány na druhý den. Dlouhodobější předpověď počasí hlásila, že se od pondělí večera bude zvedat vítr na 5-7 místy až 8 Baufordovy stupnice. Také ve vojenském pásmu, kterým jsme museli projet, byly na pondělí naplánované střelby a tedy zákaz vstupu od 9 ráno do 5 večer. K tomu se přidala předpověď proudů kolem Portlandu, ze které bylo jasné, že nejlépe to pro nás vypadá mezi 7 a 10 ranní. Poslední faktor, který ovlivnil naše rozhodování byla nabídka postele a sprchy na Facebooku v Burtonu Bradstocku u lidí, kteří se jmenovali Barbara a Ian. Bylo to nelehké rozhodnutí, ale někdy se člověk musí zkousnout.

Nevinne vypadajici Portland Bill, ktery potrapil uz mnoho kajakaru
Plán byl tedy následující. Vstát v půl třetí ráno, nechat si většinu věcí zabalených v lodích, aby balení bylo rychlejší. Předvařit si polévku na snídani, aby snídaně trvala méně a vůbec že zmobilizovat tak, ať jsme nejpozději v půl páté na vodě. Jet dlouho a co to dá a dotáhnout to až do Burtonu. Mark odjížděl spokojen, že bude mít druhý den o zábavu postaráno, když bude sledovat náš postup v práci u spotu a my se chystali na brzkou noc.

Ještě nás vyrušil hlídač, který přišel se západem slunce nám říci, že stanujeme na soukromém pozemku, kde se to nesmí. Naštěstí byl rozumný a uznal, že s našima loděma asi nikam na noc neodejdem, a tak nám dovolil zůstat do prvního ranního světla. Naštěstí jsme jej mohli ujistit, že v té době tam už nebudeme. Ještě jsme mu dali naší vizitku, aby věděl, proč tam kempujem. Druhý den jsme od něj našli povzbuzující komentář na blogu, něco, co vždy povzbudí.

Plán se podařilo jakžtakž dodržet a my jsme vyjeli za tmy na velmi klidné moře. K Portlandu jsme dojeli v deset dopoledne. Udělali jsme malou přestávku a pokračovali dál, proud už byl dost silný a my jsme si museli dát pozor, aby nás neodnesl příliš daleko na moře. Výběžek s majákem jsme objeli těsně u pevniny a až teprve za ním jsme se nechali potlačit dál od ní.


Naše další cesta totiž vedla podél Chesil Beach. Chesil Beach přírodní kamenitá hráz dlouhá 29 kilometrů, široká 200 metrů a vysoká15 až 20 metrů. Chesil Beach je tedy něco, podél čeho jsme chtěli pádlovat co nejméně. Nakonec se nám ji podařilo nadjet jen ze třetiny a navíc jsme na ní museli přistát. Byla už jedna odpoledne, v lodích jsme seděli od půl páté ráno, na Portlandu jsme zastavili jen na 15 minut, a byl čas se protáhnout a normálně naobědvat. Stihli jsme to docela včas, vítr, který nás zpočátku sledoval, se pomalu, ale jistě otáčel na vítr že strany a moře se z klidného měnilo na méně klidné. Chesil Beach díky své příkrosti není zrovna místo, kde se dá jednoduše přistát a hlavně odjet.

Obrazek zkresluje jak prikra ta plaz je, lode jsou asi 1,5 metru nad vodou

Cesta podél pláže do Burtonu trvala další tři hodiny. Naštěstí lidé zde vytvořili různé konstrukce, sochy, mohylky, hromádky z předmětů, které přineslo moře, a tak se výhled občas přece jen zpestřili.

Ten den jsme upádlovli něco kolem 60 kilometrů za 12 hodin. Poslední tři kilometry byly pro mě nejhorší. Vítr fouká dost ze strany a mě dalo velmi zabrat udržet loď rovně. Naštěstí Barbara a Ian nám vyšli naproti na pláž asi dva kilometry od konečného místa přistání, a tak nás máváním alespoň trochu povzbudili.
Předpověď se nezlepšila a my s nimi zůstaneme až do pátku. Navíc se mi během druhé pauzy roztrhl vodotěsný límec u suchého obleku, takže se bude muset vyřídit jeho oprava, na pádlování bez něj je opravdu ještě zima.

20120419-123647.jpg

20120419-123701.jpg