Na nejsevernějším východě

Tak, a jsme ve Wicku. Město, kterému jsme se chtěli vyhnout. Ne, že by bylo špané, to asi není, ale to nejlepší má už za sebou. Hlavně tu není kde přistát a zůstat na noc, ale k tomu až později.

20120627-181412.jpg

Včera ráno jsme za husté mlhy opustili Mery Man of May kemp. Zpočátku jsme jeli blízko podél pobřeží, postupně se mlha trhala a Orkneye začaly vykukovat společně se Stromou. Docela pěkná podívaná. Když se mlha zvedla úplně, zahlédli jsme několik kajakářů. Ha, to je stejně důležité jako vidět velrybu, ani jedno jsme zatím moc neviděli. Zatímco oni si to hlásili pěkně uprotřed proudu, my jsme mířili směrem k John O’Groats.

20120627-180530.jpg

Tady se prostě musíme vyfotit, u rozcestníku. John O’Groats, stejně jako Land’s End, je místo významné tím, že se někdo rozhodl z něj rozhodl udělat atrakci o Prvním a Posledním místě ve Skotsku nebo Anglii. Navíc mezi Land’s Endem (Cornwall) a John O’Groats je to nejdelší vzdálenost napříč zemí, která reprezentuje výzvu, kterou lidé v Británii rádi přijímají a různými způsoby naplňují, například na kole, dvojkole, pěšky, pozadu, jakkoliv. Pro nás to byla jed jedna zastávka z mnoha, naše milníky jsou jinde.
K jednomu jsme se právě blížili, k pátému rohu.
Objetí tohoto rohu bylo v pohodě, drncalo to, zvedalo to, surfovalo to s námi, ale jen trošku. Duncansby Head byla majestátná, vysoko nad námi, s majákem, tentokrát to bylo nejseverovýchodnější místo naší cesty. Útesy byly vysoké, plné ptáků, jen kdybychom znali jejich jména, a tvořily zajímavé jeskyně, tunely, zátoky, průjezdy. Člověk by tu vydržel objevovat celý den. Naštěstí se moře za rohem docela uklidnilo a my jsme si tu krásu mohli taky trochu užít.

20120627-181020.jpg

Tady jsme opět potkali stejné kajakáře jako ráno, jenomže teď zblízka. Byli místní a Bill nám hned podal několik důležitých informací. Ukázal nám, kde se dá nejlépe kempovat, naše auto mapa tyto detaily postrádá. Řekl nám, že do Wicku jezdit nemáme, protože v přístavu kupodivu není kde přistát. Potvrdil, že mezi Wickem a Lybstrem není kde přistát, a že když fouká od východu, tak je to opravdu náročný kousek pobřeží. A doporučil nám, že pokud skončí mě v Staxigoe, máme jít nahoru do domu pro vodu.
Naplnění informacemi jsme s posledním proudem vyrazili přes Sinclaire Bay, docela to šlo a za hodinu a půl jsme byli na druhé straně. Do Staxigoe to byl jen kousíček. Tam byla malá zátoka, chráněná od nejhoršího východního swellu, mělo to slip way (rampa), picknickový stůl a rovný trávníček. Prostě sen každého kajakáře na dlouhém výletě. Původně jsme byli rozhodnuti jen posvačit, byly už čtyři odpoledne, a vyrazit dál. Ale proud se už otočil, moře lehce rozbouřilo, vítr foukal z jihovýchodu, takže jsme se rozhodli zůstat.
Stavět stan takto brzy odpoledne, bez midges (létající krvežíznivé odporné potvory), mít čas na slunku usušit věci, bylo prostě paráda.
Během pozdního odpoledne ve stanu jsme oba usnuli, jen během spánku jsem pořád myslela na to, že musíme nahoru pro vodu. Ještě se za námi totiž strávil Bill a připoměl nám, že tam určitě musǐme zajít.
Kolem půl osmé jsme tedy vyrazili. Přivítání bylo vřelé, sice jsme pominuli formality jako představování, ale byli jsme uvítáni whiskou, pivem a později, když přišla i paní domu, tak čajem a koláčem. S pánem i paní jsme si pěkně popovídali a i když je oběma skoro osmdesát vyměnili jsme si historky a poznatky z různých cest a míst. Oni oba jezdili v mládí na kolech a sjezdili tak celé Skotsko a Severní Anglii.
Také jsme se dověděli důležité informace o tom místě. V minulosti to byl první přístav v Británii, kde se lovili a zpracovávali sledě. Lodě z Evropy a hlavně z Holandska sem přijížděly naložené střešními taškami, k vyvážení lodi, a odjížděly se sudy naloženými slanečky. Většina starých domů tu doteď má střechy z červených tašek.

Ráno nás přivítalo deštěm a větrem, ale ještě by to mělo jít. Předpověď je, že od odpoledne, přes noc a hlavně zítra bude foukat až F7. Rozhodli jsme se vyjet a zkusit dojet až do 20km vzdáleného Lybstru. Moře se vlnilo, trochu bouřilo, ale čím dál jsme byli ze zátoky venku, tím divočejší se stávalo. Útesy a hlavně ploché kamenné desky vybíhající daleko do moře nad i pod jeho hladinou zvedaly nepravidelně surf. Navíc vítr z vln dělal nepravidelné zmatené vlnění ze všech stran.
U Wicku došlo na rozhodování. Máme na to jet dál? Zvládneme takové podmínky? Ano takové podmínky zvládáme, už jsme jeli i v horších, větších vlnách, i proti silnějšímu větru. Ale máme na to jet v nich 20km bez přistání? Bylo jasně vidět, že v takovém surfu na kamenech nepřistaneme. Potřebujeme přistát? No Michal se do lahve vyčůrá, ale já v takových podmínkách nemám šanci. Jak dlouho těch 20km pojedeme? Normálně tak 3 až 4 hodiny, ale v takových podmínkách, kdy člověk dělá dost záběrů jen vyrovnávacích a vpřed se moc při tom nepohybuje, to klidně může být déle.

20120627-181954.jpg

20120627-182120.jpg
Rozhodování bylo těžké. Vjeli jsme do Wicku a zjistili, že je to, jak říkal Bill, nic moc. Vyjeli jsme zase ven s tím, že to tedy zkusíme. Vítr trochu víc zesílil. Zastavili jsme u plážičky u přístavní zdi na záchod. Tady jsem se rozhodla, že to zkusíme, že možná dnes je den, kdy si prověříme, jak jsme na to se samo záchranou apodobně. Současně Michal znovu studoval naší chybou mapu. Stále ukazovala to samé, útesy, žádná místa, příliš mnoho výběžků, kde jak víme to bude pěkně vřít.
Nepojedeme. Nakonec jsme se rozhodli nejet. Moc bychom chtěli se posunout dál. Euforie ze zatočení na jih byla včera velká, stejně tak, bychom už rádi byli dál, za Moray Firth a směřovali k Severní Anglie, ale na to si musíme počkat. Chceme tento výlet si nejen užít, ale i zdraví dojet. Nakonec zatím pokud jsme si nebyli jisti podmínkami, nejeli jsme. Ono vědět kdy jet nebo se rozhodnout nejet je stejně důležité a těžké jako se rozhodnout určitá mista projet za určitých podmínek.

<a href="http://homeseahom

e.files.wordpress.com/2012/06/20120627-181537.jpg“>20120627-181537.jpg

A tak jsme ve Wicku. Nakonec to nebylo tak hrozné, přistáli jsme na břehu řeky, vynesli lodě, došli do přístavu k RNLI (vodní záchranáři/ pobřežní hlídka). Tam nám řekli, že není problém nechat lodě za jejich kanceláří. Cestou jsme našli i B&B (penzion) s výhledem na přístav, přece jen má být deštivo a větrno, a nemá cenu v tom trčet, když člověk nemusí, přece jen už máme za sebou přes 70 nocí venku. Pak už jen zbývalo převézt lodě zpět k RNLI, nakonec jsme ani nemuseli vláčet na břeh, zůstali na pontonu vedle záchranné lodi. Z penzionu vidíme na stanici. Teď už jenom zjistit, kam pujdeme na večeři.

20120627-182341.jpg

Reklamy

2 responses

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s