Z Wicku do Dunbeath

Kdybych neměla mořskou nemoc, tak bych měla čas kochat se úžasnými útesy kolem kterých jsme dnes jeli. A možná bych je zvládla i vyfotit a fotku dát sem.

Michal říká, že jsme měli dlouhý a táhlý swell do zad a o něco rychlejší a ostřejší swell zleva. Ten se odrážel od útesů a vracel nám vlny zprava, bez ohledu na to, jak daleko jsme od nich byli. K tomu také tvořil nějaké ty vlny protivítr. A to vše dohromady byl pěkný zmatek, snad ty nejnepříjemnější podmínky na pádlování, jaké jsme zatím měli.

Wick; včera, dnes a zítra

Když už jsme v tom Wicku, rozhodli jsme se jej pořádně poznat. Wick, byl objeven už Vikingy, kteří si z jeho zátoky udělali přístaviště pro své lodě. Na svoji slávu si, ale musel pár let počkat. Stalo se tak během osmnáctého století. Když přístav ve Staxigoe přestával stačit, přesunul se rybářský průmysl sem. V roce 1768 bylo postaveno první přístavní molo ve Wicku. Rybářství se zde rozjíždělo pomalu, na začátku devatenáctého století zde bylo registrováno „jen“ 200 rybářských lodí lovících sledě. Kolem 13 000 sudů se slanečky tehdy bylo vyváženo.
Rybářství nabralo obrátky a v druhé polovině devatenáctého století zde bylo registrováno kolem 1100 lodí. Říká se, že se tehdy dalo přejít z jedné strany přístavu na druhou suchou nohou, kolik lodí zde bylo.
Lov a zpracování sleďů byla sezónní práce, která kroa během léta se městská populace rozrůstala ze 6000 na 15000. Mnoho pracovníků přicházelo ze západních a severních ostrovů, byli to nejen rybáři, ale také bednáři, plachtaři, tesaři, truhláři, výrobci sítí a další.
Bohužel nikdo tehdy ne pamatoval na zachování či obnovení zásob, a ryb začalo ubývat. Ve třicátých letech tu zbylo už jen 30 lodí.

Přístav ve Wicku je i dnes velmi slavný a hojně využívaný, ovšem na městě je vidět, že má tu největší slávu už za sebou.

20120628-202822.jpg

20120628-202842.jpg

20120628-202937.jpg

20120628-202958.jpg

20120628-203023.jpg

20120628-203047.jpg

20120628-203106.jpg

20120628-203135.jpg

20120628-203158.jpg

20120628-203217.jpg

Dnes je to velmi klidné město, kde život končí po páté hodině odpoledne. A přece během své největší slávy zde bylo 47 putik prodávajících 800 galonů whisky týdně. Tolik, že v roce 1920 zde vyhláili prohibici, ktera trvala čtvrt století. Přesto si Wick uchoval vlastní destilerku založenou v roce 1826, Pulteney.

20120628-203303.jpg

Dnes má Wick kolem 8 000 obyvatel.

20120628-203347.jpg

20120628-203405.jpg

20120628-203431.jpg

20120628-203449.jpg

20120628-203513.jpg

20120628-203534.jpg

20120628-203559.jpg

20120628-203621.jpg

Během našeho objevování města jsme došli k přílivovému bazénu. Tyto jsou kolem pobřeží Británie velmi rozšířené, vznikaly hlavně ve Viktoriánské době, kdy se plavání stávalo populárním sportem a odpočinkovou aktivitou. Tyto bazény jsou plněny mořskou vodou za přílivu, a využívány za odlivu, kdy je šance, že slunce stihlo vodu ohřát.

20120628-203704.jpg

20120628-203725.jpg

20120628-203743.jpg

Také jsme mrkli na moře, a ne, dnes bychom opravdu daleko nedojeli.

20120628-203828.jpg

20120628-203846.jpg

Den jsme zakončili typickým skotským curry.

20120628-203926.jpg

20120628-203943.jpg

Na nejsevernějším východě

Tak, a jsme ve Wicku. Město, kterému jsme se chtěli vyhnout. Ne, že by bylo špané, to asi není, ale to nejlepší má už za sebou. Hlavně tu není kde přistát a zůstat na noc, ale k tomu až později.

20120627-181412.jpg

Včera ráno jsme za husté mlhy opustili Mery Man of May kemp. Zpočátku jsme jeli blízko podél pobřeží, postupně se mlha trhala a Orkneye začaly vykukovat společně se Stromou. Docela pěkná podívaná. Když se mlha zvedla úplně, zahlédli jsme několik kajakářů. Ha, to je stejně důležité jako vidět velrybu, ani jedno jsme zatím moc neviděli. Zatímco oni si to hlásili pěkně uprotřed proudu, my jsme mířili směrem k John O’Groats.

20120627-180530.jpg

Tady se prostě musíme vyfotit, u rozcestníku. John O’Groats, stejně jako Land’s End, je místo významné tím, že se někdo rozhodl z něj rozhodl udělat atrakci o Prvním a Posledním místě ve Skotsku nebo Anglii. Navíc mezi Land’s Endem (Cornwall) a John O’Groats je to nejdelší vzdálenost napříč zemí, která reprezentuje výzvu, kterou lidé v Británii rádi přijímají a různými způsoby naplňují, například na kole, dvojkole, pěšky, pozadu, jakkoliv. Pro nás to byla jed jedna zastávka z mnoha, naše milníky jsou jinde.
K jednomu jsme se právě blížili, k pátému rohu.
Objetí tohoto rohu bylo v pohodě, drncalo to, zvedalo to, surfovalo to s námi, ale jen trošku. Duncansby Head byla majestátná, vysoko nad námi, s majákem, tentokrát to bylo nejseverovýchodnější místo naší cesty. Útesy byly vysoké, plné ptáků, jen kdybychom znali jejich jména, a tvořily zajímavé jeskyně, tunely, zátoky, průjezdy. Člověk by tu vydržel objevovat celý den. Naštěstí se moře za rohem docela uklidnilo a my jsme si tu krásu mohli taky trochu užít.

20120627-181020.jpg

Tady jsme opět potkali stejné kajakáře jako ráno, jenomže teď zblízka. Byli místní a Bill nám hned podal několik důležitých informací. Ukázal nám, kde se dá nejlépe kempovat, naše auto mapa tyto detaily postrádá. Řekl nám, že do Wicku jezdit nemáme, protože v přístavu kupodivu není kde přistát. Potvrdil, že mezi Wickem a Lybstrem není kde přistát, a že když fouká od východu, tak je to opravdu náročný kousek pobřeží. A doporučil nám, že pokud skončí mě v Staxigoe, máme jít nahoru do domu pro vodu.
Naplnění informacemi jsme s posledním proudem vyrazili přes Sinclaire Bay, docela to šlo a za hodinu a půl jsme byli na druhé straně. Do Staxigoe to byl jen kousíček. Tam byla malá zátoka, chráněná od nejhoršího východního swellu, mělo to slip way (rampa), picknickový stůl a rovný trávníček. Prostě sen každého kajakáře na dlouhém výletě. Původně jsme byli rozhodnuti jen posvačit, byly už čtyři odpoledne, a vyrazit dál. Ale proud se už otočil, moře lehce rozbouřilo, vítr foukal z jihovýchodu, takže jsme se rozhodli zůstat.
Stavět stan takto brzy odpoledne, bez midges (létající krvežíznivé odporné potvory), mít čas na slunku usušit věci, bylo prostě paráda.
Během pozdního odpoledne ve stanu jsme oba usnuli, jen během spánku jsem pořád myslela na to, že musíme nahoru pro vodu. Ještě se za námi totiž strávil Bill a připoměl nám, že tam určitě musǐme zajít.
Kolem půl osmé jsme tedy vyrazili. Přivítání bylo vřelé, sice jsme pominuli formality jako představování, ale byli jsme uvítáni whiskou, pivem a později, když přišla i paní domu, tak čajem a koláčem. S pánem i paní jsme si pěkně popovídali a i když je oběma skoro osmdesát vyměnili jsme si historky a poznatky z různých cest a míst. Oni oba jezdili v mládí na kolech a sjezdili tak celé Skotsko a Severní Anglii.
Také jsme se dověděli důležité informace o tom místě. V minulosti to byl první přístav v Británii, kde se lovili a zpracovávali sledě. Lodě z Evropy a hlavně z Holandska sem přijížděly naložené střešními taškami, k vyvážení lodi, a odjížděly se sudy naloženými slanečky. Většina starých domů tu doteď má střechy z červených tašek.

Ráno nás přivítalo deštěm a větrem, ale ještě by to mělo jít. Předpověď je, že od odpoledne, přes noc a hlavně zítra bude foukat až F7. Rozhodli jsme se vyjet a zkusit dojet až do 20km vzdáleného Lybstru. Moře se vlnilo, trochu bouřilo, ale čím dál jsme byli ze zátoky venku, tím divočejší se stávalo. Útesy a hlavně ploché kamenné desky vybíhající daleko do moře nad i pod jeho hladinou zvedaly nepravidelně surf. Navíc vítr z vln dělal nepravidelné zmatené vlnění ze všech stran.
U Wicku došlo na rozhodování. Máme na to jet dál? Zvládneme takové podmínky? Ano takové podmínky zvládáme, už jsme jeli i v horších, větších vlnách, i proti silnějšímu větru. Ale máme na to jet v nich 20km bez přistání? Bylo jasně vidět, že v takovém surfu na kamenech nepřistaneme. Potřebujeme přistát? No Michal se do lahve vyčůrá, ale já v takových podmínkách nemám šanci. Jak dlouho těch 20km pojedeme? Normálně tak 3 až 4 hodiny, ale v takových podmínkách, kdy člověk dělá dost záběrů jen vyrovnávacích a vpřed se moc při tom nepohybuje, to klidně může být déle.

20120627-181954.jpg

20120627-182120.jpg
Rozhodování bylo těžké. Vjeli jsme do Wicku a zjistili, že je to, jak říkal Bill, nic moc. Vyjeli jsme zase ven s tím, že to tedy zkusíme. Vítr trochu víc zesílil. Zastavili jsme u plážičky u přístavní zdi na záchod. Tady jsem se rozhodla, že to zkusíme, že možná dnes je den, kdy si prověříme, jak jsme na to se samo záchranou apodobně. Současně Michal znovu studoval naší chybou mapu. Stále ukazovala to samé, útesy, žádná místa, příliš mnoho výběžků, kde jak víme to bude pěkně vřít.
Nepojedeme. Nakonec jsme se rozhodli nejet. Moc bychom chtěli se posunout dál. Euforie ze zatočení na jih byla včera velká, stejně tak, bychom už rádi byli dál, za Moray Firth a směřovali k Severní Anglie, ale na to si musíme počkat. Chceme tento výlet si nejen užít, ale i zdraví dojet. Nakonec zatím pokud jsme si nebyli jisti podmínkami, nejeli jsme. Ono vědět kdy jet nebo se rozhodnout nejet je stejně důležité a těžké jako se rozhodnout určitá mista projet za určitých podmínek.

<a href="http://homeseahom

e.files.wordpress.com/2012/06/20120627-181537.jpg“>20120627-181537.jpg

A tak jsme ve Wicku. Nakonec to nebylo tak hrozné, přistáli jsme na břehu řeky, vynesli lodě, došli do přístavu k RNLI (vodní záchranáři/ pobřežní hlídka). Tam nám řekli, že není problém nechat lodě za jejich kanceláří. Cestou jsme našli i B&B (penzion) s výhledem na přístav, přece jen má být deštivo a větrno, a nemá cenu v tom trčet, když člověk nemusí, přece jen už máme za sebou přes 70 nocí venku. Pak už jen zbývalo převézt lodě zpět k RNLI, nakonec jsme ani nemuseli vláčet na břeh, zůstali na pontonu vedle záchranné lodi. Z penzionu vidíme na stanici. Teď už jenom zjistit, kam pujdeme na večeři.

20120627-182341.jpg

Pentland Firth

Původně jsme chtěli vyrazit už v neděli, ale Natálka nemohla celou noc dostat z hlavy nutkání nejet. Když jsme se ráno probudili a viděli jak se stromy pořád třesou ve větru, dost se jí ulevilo. Nikam se nejede.
Využili jsme toho, že tu stále ještě byl Andrew, který nás přijel navštívit na cestě ze Skotska domů do Londýna, a jen tak mimochodem nám přivezl asi milion sušenek a koláčů, a vyrazili na obhlídku toho, co nás čeká, po souši. Postupně jsme navštívili Dunnet Head, Merry Man of May (rozverného muže z May) a Duncansby Head. Co jsme mohli vidět ze břehu nás docela uklidnilo, tohle se docela nechá jet.
Dneska ráno nás probudil požární hlásič, naštěstí to byl jen připálený toust. Tím nervózním byl pro změnu Michal, vůbec s ním nebyla řeč a dokonce se po dvou měsících rozhodl jet v suchém obleku. Zatímco jsme se snažili nacpat do lodí všechny sladkosti byli jsme pozváni na kafe do stanice RNLI (stanice zachranných lodí), to se ráno před odjezdem odmítnout nedá. Stěny měli vyzdobené řadou výborných fotek záchranných lodí v akci, převážně v Pentand Firth. Možnost vidět, co tu moře dokáže, nás zrovna dvakrát nepovzbudilo.

Pentland Firth

Mlha
Mlha, kurz 60 stupňů
Tušení Dunnet Head
Mlha zvolna mizí
Vlny
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Kde je Michal? opora, záběr, záběr, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Kde je Michal? opora, záběr, záběr, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr
Záběr, opora, záběr, záběr, opora, opora, opora, záběr

Maják, opora, opora, záběr, záběr,opora, záběr, opora
Nesurfovat, prosím nesurfovat, záběr dozadu, opora, dopředu
Nesurfovat, prosím nesurfovat, záběr dozadu, opora, dopředu
Nesurfovat, prosím nesurfovat, záběr dozadu, opora, dopředu

Pádluj, pádluj, pádluj, rychlejc, rychlejc, držet, držet, držet!
Achhhhh, čurpauza.

20120625-215139.jpg

20120625-215252.jpg

Zastavili jsme v Brought Bay, moc pěkná zátoka plná tuleňů. Konečně se objevilo i slunce a my jsme si mohli začít užívat klidnější moře a dokonce občas projet mezerou mezi skalami. Později nám ještě oživil pádlováni vítr a vlny z boku, ale nic, na co by jsme si museli stěžovat.

20120625-215932.jpg

Docela jsme spěchali, abychom se dostali k May Point v době kdy se otačí proud a moře je nejklidnejší, vyšlo nám to tak akorát. Projeli jsme, a než jsme vytáhli lodě na břeh a vyšli se podivat nahoru na útesy, proud už se valil na druhou stranu a dělal slušné peřeje.

20120625-220421.jpg

Nakonec jsme byli dost rádi, že jsme nejeli už včera a radši si počkali na klidnější podmínky. Navíc máme od stanu nádherné výhledy na Orkneje a přilehlé ostrůvky.

Thurso

V Thursu jsme už od čtvrtka. Každý večer se rozhodneme, že druhý den pojedeme, a každé ráno se rozhodneme zůstat. Ne, že byThurso nebo hotel byly tak krásné, ale vítr o síle F5 a 6 nás nutí sedět na zemi. Čeká nás Pentland Firth a to není místo, kterým člověk projíždí, když mořská předpověď je „rozbouřeno“.
A tak se poflakujeme po okolí a porovnáváme místní cafe a dorty. No taky to není tak špatné.

20120624-082538.jpg

Zatímco tu sedíme, tak John Willacy, na druhém konci Británie, tedy ve Walesu, dokončil svůj objezd Británie. Zatím je nejrychlejší, 72 dní. Měli jsme čas sledovat jeho blog častěji, zřejmě to, že už byl blízko cíle, jej hnalo vpřed i v předpovědi podobné té naši. I když poslední noc strávil na pláži dvě hodiny od cíle, ani jej už vítr a moře dál nepustili. John si, ale takové kousky může dovolit, je to trenér welšské kajakové reprezentace a pádluje asi už sto let. A tak byl schopen v podobné předpovědi dělat až 100 kilometrů denně.

20120624-082623.jpg

Dnes jsme se opět ráno rozhodli nejet, a to je tu s námi Andrew, který nás přijel navštívit až z Londýna. Dobře, pomohlo, že byl na dovolené ve Skotsku. Takže by i odvoz do přístavu k lodím byl. Ale my ne, čekáme na uklidnění. K tomu, abychom se cítili lépe, nám pomohla věta právě z Johnova blogu: „I’d rather be 100% below the ‚in big poo‘ line than 1% over it“. (Raději budu 100% pod hranicí „velkého průseru“ než 1% nad ní).

Severní odysea

Protože mezi naším posledním článkem a tímto uplynula dlouhá doba, kdy jsme neměli připojení, je tento příspěvek poněkud delší. Pohodlně se posaďte a užíjte si to, tak jako jsme si to užívali my.

Tři dny jsme strávili v kempu Port a Bhaigh u Summer Isles. Kemp není v mapě a našli jsme jej úplně náhodou. Tedy my jsme jej ani nehledali, bohužel, jediné možné místo k přistání bylo právě u něj. Ale nakonec to nijak nevadilo. Umyvárny a kuchyňka měly vstupní místnost se dvěma stoly a židlemi a WiFi, prostě vše, co circumnavigátor na suchu potřebuje. Navíc hospoda byla je přes cestu.

20120622-112857.jpg

Po těch třech dnech se nám ani nechtělo odjíždět, ale musíme nebo to neobejdeme. V neděli, když se vítr uklidnil tak, že se dalo vyjet, jsme tedy vše sbalili a vyjeli.
Ovšem útesy Rubha na Coignah si brzy získaly naši plnou pozornost, která byla jen občas odvedena větší či menší vlnkou. Kdyby se tu lezlo, bylo by tu určitě plno lezců. Brzy přestalo i pršet a my se konečně začali přibližovat k Point of Stoer, poslednímu výběžku před Cape Wrath.
Cesta nám příjemně ubíhala, ovšem hovory by asi dávaly smysl jen těm, kteří spolu strávili 80 dní na moři.

20120622-112921.jpg

20120622-113045.jpg

Když jsme minuli poloostrov, rozhodli jsme se nezajíždět do zátok, ale zůstat pěkně venku. Takto jsme se mohli kochat výhledy na kopce Assyntu a Reay Forest. Pamatuju si, jak jsem si na konci dubna, ještě na jižním pobřeží, četla blog Johna Willacy, který také jede Británii ( vyjížděl z Anglesey), o tom, že když zde jel, byl na kopcích ještě sníh. Tehdy jsem si říkala jak daleko to ještě máme, a jestli pak sem asi vůbec dojedem a kdy.
Ten den jsme chtěli dojet co nejdál, ale bílá pláž na ostrově Handa se na nás dívala tak přesvědčivě, že jsme neodolali. Handa je ostrov plný ptáků a králičích nor, ale spalo se tu dobře.

20120622-113151.jpg

20120622-113227.jpg

Pondělí ráno nás přivítalo sluncem, to je dobře, neboť to je velmi důležitý den.

20120622-113348.jpg

Měli bychom objet Cape Wrath. Cape Wrath je důležité místo naší cesty. Cape Wrath nemá zrovna dobrou pověst mezi námořníky a rybáři, a mnoho kajakářů o něm sní. Hodně lodí si u něj v minulosti vylámalo zuby. Je to nejseverozápadnější výběžek vystavený na milost počasí, severnímu Atlantiku a Severnímu moři, takže vše, co se tam upeče schytá první. I samotné jeho jméno, Mys Hněvu/Děsu/Zlosti, mu přidává na pověsti.
Ovšem původ jeho jména má úplně jiný význam. Pochází z doby Vikingů a v jejich jazyce znamenal Bod Návratu, od něj už to měli zpět domů stále stejným směrem. I pro nás to je bod návratu. Máme za sebou už čtyři ze šesti rohů, a i když máme ještě severní pobřeží před sebou, už přece jen pojedeme pouze na východ a na jih, a na jihovýchodě země přece bydlíme.
Cestu k němu a kolem něj jsme si pořádně užili. Díky klidným podmínkám jsme mohli jet jak blízko nebo daleko od pobřeží jsme chtěli. Ve skále pod majákem jsou dokonce dva přírodní tunely, a nám se jedním podařilo projet.

20120622-113544.jpg

20120622-113613.jpg

20120622-113643.jpg

Ještě v něčem byl Cape Wrath pro nás důležitý, už v Londýně jsem si usmyslela, že až tu pojedem, tak se musíme stavit na kafe k majáku.

20120622-113800.jpg

20120622-113824.jpg

Přece jen jídlo funguje jako bezpečný motivátor. Maják, jak už to bývá, stojí na opuštěném místě a velké území kolem poloostrova je neobydlené. U majáku ovšem bydlí manželé Kay a John Ure, kteří tu mají otevřené malé kafe, 24/7 jak píší. Ale tak horké to není. Aby se sem člověk dostal, pokud nepřipádluje, musí z Dureness na ferry a pak minibusem, to vše jen za příznivého počasí a dostatku zájmu. Jinak většina území je pod správou ministerstva obrany, a jako na mnoha místech, je občas využíváno v výcviku a hlavně střelbám.

Cape Wrath a manželé Ure se také dostali do národních novin během loňské zimy. Zatímco mě neočekávaně silné sněžení loni před Vánoci zabránilo v cestě do Vietnamu, Kay připravil daleko krušnější chvilky. Vypravila se na předvánoční nákup do Iverness, ale domů se vrátila až o měsíc později. Sníh zablokoval cestu k majáku.

20120622-113924.jpg

Michalovi se výlet k majáku také líbil. Michal jídlem, kávou ani majákem unešen nebyl, zato výhledy, prý byly úžasné. Kochal se výhledy na modrostříbrné nic, ze kterého vykukovaly tmavěmodré hrbolky. Ale prý to byl Harris a Lewis na Vnějších Hebribách nalevo, Severní Rhona a Sule Skerry na severu, a Orkneje napravo. Hned se mu v hlavě začal odvíjet plán o dalších přejezdech. No, v nejlepším je třeba odejít.
Po návštěvě majáku jsme se opět převlékli do pádlovacího a popojeli další tři kilometry do zátoky Kearvaig. Je tam totiž bothy, a ne ledajaká, je to jedna z nejhezčích ve Skotsku, jak vevnitř, tak i svým okolím.

20120622-114030.jpg

20120622-114102.jpg

20120622-114134.jpg

20120622-114158.jpg

Úterní ráno bylo deštivé a Michal se vážně zamyslel, zda není na čase obléci si suché obleky. Jenže byly sbalené v lodích, a nám se pro ně nechtělo, takže jsme se zase oblékli do bund a kalhot.
Na pláži nás uvítaly lámající se vlny, které mají na stupnici označení „Bude se brečet“. Ta má několik stupňů, od „Troška vzrušení“, přes „Bude se brečet“, až po „Jistá smrt“.
Takže jsem usedla do lodě, Michal mě vyšoupl, dvě vlny se dohnaly, zabalily najednou a šla jsem se s brekem převléct do suchého obleku.

Plavbu jsme začali pod nejvyššími útesy na Britské pevnině, Clo Mor, mají až 281metrů, ale z moře tak velké nevypadaly. Také jsme minuli ostrůvek An Garbh-eilean, který je používán jako cíl při střelbách. Rybářská loď a jachta nadohled nám dávaly naději, že dnes se nestřílí.

20120622-114350.jpg

20120622-114417.jpg

Naše další zastávka bylo Durness, konečně město, říkali jsme si, bude WiFi nebo 3G. Jenže nebylo nic. Zašli jsme do Sago Sands Oasis baru, pěkné jméno, pěkná lokalita, ale jídlo hnus. No nic, občas nám je úplně jedno, co jíme, hlavně, že nemáme hlad. Na druhou stranu tu točili Kozla a obsluhoval nás český student z Brna (zapoměli jsme se představit). A o čem si Češi povídají, když se uprostrěd ničeho setkají? On si pochvaloval surf, rybaření a bouldrování v oklí Durness, my lezení a surfování v Cornwallu.

20120622-114611.jpg

20120622-114639.jpg

Jídlo sice bylo otřesné, ale nastartovalo nás tak, že jsme jeli a jeli stále vpřed. Měli jsme stejně jen stránku z auto atlasu a na té moc detailu není. V jedenáct večer, když slunce zašlo jsme začali hledat místo na bezpečné přistání. Cestu jsme si užívali, výhledy na okolní krajinu byly parádní a oceánské vlny s námi pohupovali vysoko nahoru a dolů, ale nic vzrušujícího. Tedy jen do chvíle, než jsme si uvědomila, že ony i my míříme stejným směrem ke břehu, kde všichni budeme muset zastavit. Naštěstí i bez mapy se nám povedlo najít malou plážičku ukrytou na straně. A tak přistání bylo úplně v pohodě.

20120622-115025.jpg

Noc byla krátká, šli jsme spát po půlnoci a už v šest jsme vstávali, ať chytneme proud kolem Strathy Pointu. Proudy už tu dlouho nebyly, ale dostáváme se opět do míst, kde jsou rychlé a silné a budou řídit naše pádlování. Den byl opět krásný, moře klidné až na ten swell (oceánské vlny). Mohli jsme jet docela blízko pobřeží, a když bylo třeba zastavit na záchod, našli jsme opravdu krásné místo. Čověk si má ulevoval ve stylu. Bohužel u toho nádherného místa byla také na skále uvěznéná ovce. Asi spadla z útesu. Stála tam a koukala na nás a my na ni, ale co s ní? Jak se zachraňuje taková ovce? Umí plavat? Máme ji shodit do vody a odtáhnout na nejbližší přístupné místo, nebo svést na kajaku jako tuleně? Máme to nahlásit pobřežní hlídce ve vzdáleném Aberdeenu? „Pobřežní hlídko, pobřežní hlídko, pobřežní hlídko, tady homeseahome kajak. Je tu ovce. Přepínám“? No asi by je to nenadchlo. Rozhodli jsme se to nahlásit na nejbižší policejní stanici nebo na poště. Jenže po té, co jsme objeli Strathy Point se zvedl vítr, a my už do žádné vesnice ten den nedojeli. Foukalo dokonce tak silně, že i na další přestávku jsme museli zastavit na útesech před Atomovou elektrárnou, ale přežili jsme to my i ostraha.

20120622-115246.jpg

20120622-115342.jpg

20120622-115411.jpg

Nakonec jsme skončili v malé zátoce u hradu Brims. Tedy teď už je to jen ruina farmářského domu přestaveného z bývalého hradu. Zátoka byla malá, krytá od swellu, ale ten smrad. Za odlivu vyleze z vody dlouhý a hlubokým pás řas. No když jsme se jimi probrodili na břeh, fuj, nebylo to až tak strašné. Lodě po nich docela kloužou.
Celé pobřeží od továrny až k Brims je tvořeno z kamenných desek, které vybíhají daleko do moře. My jsme měli štěstí a viděli jen malý malinkatý surfíček, na fotkách jsme viděli, co zde vlny lámající se o kameny dovedou. Surfaři si to tu asi užívají, ale soudný člověk v naloženém expedičním mořském kajaku prchá.

20120622-115601.jpg

20120622-115637.jpg

20120622-115711.jpg

Předpověď na další dny je vítr a víc větru. Ráno, ve středu, to ještě šlo a my proti němu bojovali až do Thurso. Vypadá to, že bude foukat minimálně dva až tři dny, a tak jsme se rozhodli to strávit pod střechou a blízko nějaké zábavy. Přistáli jsme v přistavu ve Scrabster, odkud jezdí trajekty na Orkneje, a zašli jsme za velitelem přístavu s prosbou o radu, kde můžem nechat lodě. Přece jen mít je na pláži u města několik dní za sebou, by nemuselo dobře dopadnout. Pán s námi souhlasil, a tak jsou lodě teď za jeho kanceláří, a my jsme autobusem odjeli do města do hostelu v Thurso.
Čeká nás projetí Pentland Firth, zúžení mezi pevninou a Orkejskými ostrovy. Proud zde může téct rychlostí až 20km/h, takže je třeba si to dobře načasovat. Když se ovšem rychlý proud potká s protivětrem, tak kajakář nemá šanci. Takže teď čekáme až se podmínky uklidní natolik, že se tam budeme moci podívat.

20120622-115820.jpg

Nákupní terapie

O nákupní terapii se mluví tehdy, když hlavní účel nákupu je zlepšit náladu nakupujícího. A na nákupní terapii jsme se vydali ve čtvrtek. Stopem jsme odjeli do Ullapoolu, kde jsme si dali kafe a nakoupili spoustu dobrého jídla.

20120616-124505.jpg

20120616-124522.jpg

Zboží, které se během nákupní terapie zakoupí je často označováno za „comfort buys“, tedy uklidňující nákup. I já jsem jeden takový udělala, nevím jak se vejde do už tak plných vaků, ani kdy si je v nejbližší době obléknu.

20120616-124618.jpg

Z Ullapoolu jsme se svezli zpět školním autobusem, ne, ještě nejsem připravena na návrat do práce. Zbytek dne pak byl věnován psaní předešlého příspěvku. Tu noc jsme ani jeden dobře nespali.

V pátek vítr zesílil a stejná předpověď byla i na sobotu, takže nás čekalo několik dní na pevnině. Bylo načase se trochu po rozhlédnout po okolí. Přece jen jsme ve velmi krásné části Skotska, zvané Summer Isles (Letní Ostrovy).

20120616-124710.jpg

Během objevování okolí jsme znovu měli čas přemýšlet nad tím, co se vlastně dělo, současně nám chodily komentáře k článkům.
Pochopili jsme, že to nebyla celá česká kajaková scéna, ale jen malá skupina lidí. Avšak o co byla menší, o to byla hlučnější.

Summer Isles svou tvořeny několika většími a mnoha malými ostrovy. Už, když jsme sem ve středu přijížděli, strávili jsme čas jejich obeplouváním a objevováním.
První ostrov, který jsme navštívili, a poobědvali tady, byl Priest Island (Kněz). Dříve to bylo oblíbené místo pro pašeráky. Jméno ostrov dostal buď díky knézi, který se zde uchýlil dožít, nebo díky knězi z Lochbroomu, který sem ve středovělu za trest posílal nehodné mnichy.
Další legenda praví o zloději ovcí, který sem byl vykázán. A později, polepšen, akceptován zpět do společnosti na pevnině.

20120616-124809.jpg

Stac Mhic Aonghais je několik skalek pojmenovaných po Angusi Kerrovi. Ten sem byl poslán za trest, když zneuctil dceru z vážené rodiny. Lidé jej pravidelně chodili kontrolovat a při jedné takové návštěvě Angusi nepozorovaně proklouzl a na loďce utekl na pevninu.

20120616-124903.jpg

Náš kemp leží naproti Risol Island. Zde bývala rybářská stanice a také malá hospoda pro námořníky.

20120616-124942.jpg

Největším ostrovem je Tenera Mor. V 18 a 19 století zde bydlela velká komunita rybářů. Na počátku 20 století tu zbyly už jen dvě rodiny. Přesto si ostrov zachoval vlastní poštovní servis, nyní je tu cafe a rekreační domky.

A protože vítr opravdu nebyl na pádlování, zkusili jsme ho využít k létání.

Pokud se vítr uklidní jak slibuje předpověď, v neděli bychom měli vyrazit na cestu kolem severozápadního rohu.

Jak jsem prohrál válku

Když jsem před několika lety poprvé sedl do mořského kajaku, měl to být jen doplňkový sport k lezení. V té době mě ani zdaleka nenapadlo, jak zajímavý a komplexní sport to může být.
Zrovna tak jsem tehdy nečekal, že by se o mořský kajak mohl někdo zajímat v Čechách, přeci jen, nemáme moře. Poměrně brzy jsem však byl příjemně vyveden z omylu Jeffem Allenem, který nás upozornil na cestu kolem velké části britského pobřeží podniknutou Petrem Majorem. Překvapen, začal jsem se zajímat o seakayakové dění v Čechách. Poměrně rychle jsem zjistil, že se toho u nás neděje málo. Kajakáři od nás pádlují na Aljašce, v jižní Americe, Grónsku, někdo vyrábí doma tradiční kajaky, jiný Grónská pádla, někdo zase pořádá závody a výlety pro klienty. O výrobě kompozitových lodí a karbonových pádel ani nemluvím. Moje představa o vysoké úrovni tohoto sportu u nás začala nabírat podobu pevnosti, obvzláště, když se vezme v úvahu handicap, který musí nadšenci u nás překonávat, chybějící moře. Musím přiznat, že jsem obdivoval jejich nadšení, a jak se tomu věnují, a byl přesvědčen o jejich touze se posouvat, objevovat a učit. Jak říkám, pevnost.

20120614-223825.jpg

Po nějaké době jsem měl možnost si tu a tam vyměnit email s některými z nich. A opět musím přiznat, že jsem se z počátku cítil poctěn, že mám příležitost komunikovat s lidmi, kteří v tomto sportu již něco dokázali.
Ale jak čas plynul, začaly se oběvovat první trhliny. Ze začátku to byly malé drobnosti, které vrtaly do základů pevnosti, kterou jsem si vytvořil, například drobné faktické nepřesnosti v článcích, nebo nazývaní základního bezpečnostního vybavení speciálními pomůckami, a podobně. Poměrně dlouho jsem podobné maličkosti přecházel, přeci jen, nemáme moře a hodně lidí u nás pádluje v jiných podmínkách.
Po nějaké době jsme se začali připravovat na naši expedici, a naše komunikace s lidmi okolo mořských kajaků, a nejenom u nás, začala nabírat na obrátkach. A v té době se poprvé našli lidé, kteří dokázali vytvořit trhliny do mé představy o úrovni tohoto sportu doma. Najednou jsme slyšeli, jak si můžeme dovolit chtít něco zadarmo, nejdřív bychom měli něco dokázat, bylo nám doporučováno nejprve stát se slavnými. Na naši snahu o podporu bylo pohlíženo jako na nemorální, a bylo nám doporučováno si na všechno nejprve vydělat. Reakce na naši snahu sehnat sponzory se ještě daly pochopit, ne každý si uvědomuje, že za každou získanou podporou se skrývá celá řada závazků. Avšak nad reakcemi typu: „Británie u nás nikoho nezajímá, britské pádlování u nás nikoho nezajímá“, nám zůstával rozum stát.
Nemohli jsme pochopit, že země, která se nesmazatelně zapsala do historie seakayakingu, země, která je hnací silou v jeho moderním vývoji, místo kde Frank Goodman postavil Nordkapp, první seakayak dnešního pojetí, země kde Nigel Dennis a Paul Caffyn začínali svoji karieru, nezajímá seakayakaře. Pevnost začala dostávat první trhliny. Možná to přeci jen nebude s mořskou komunitou v Čechách až tak horké.

20120614-223926.jpg

Opět trochu vody v moři uteklo, a my jsme byli nějakou chvíli na cestě. Náš život dostal spád běžného britského expedičního kajakáře, pádlovat 8-15 hodin denně a večer zalehnout do stanu, kde během přípravy večeře napsat příspěvek na blog a následně ho umístit na Facebook. Jenomže z nějakého důvodu jsme si to, na rozdíl od všech ostatních britských kajakářů, rozhodli, zkomplikovat. Rozhodli jsme se, že stojí za to psát v obou jazycích. A pochopitelně to umísťovat na obě FB stráky, pro skupiny se stejným názvem, jen s odlišnou koncovkou, UK i CZ. Vždyť všichni děláme stejný sport jen v různých jazycích. Z anglického světa nám chodí spousta podpory, povzbuzujících komentářů, lidé se zapojují do debaty, připojí vlastní zážitek, a často ocení jakou práci si s psaním dáváme a potěší nás, když řeknou, že je to inspirovalo k vlastní cestě.
Reakce z českého světa jsou jiné. A tak, z již chatrné stavby, se stal domeček z karet. Na naši hlavu se sypou reakce typu: „co nám to sem dáváte, to tady nikdo nechce“, a které se postupně vystupňovaly až k vulgarizmům. To nás, přiznám, vyvedlo z rovnováhy.
Absolutně jsme nedovedli pochopit, jak stejná věc ve dvou různých jazycích může vyvolávat naprosto opačné reakce.

20120614-224049.jpg

To přeci nemůže být jazykem. Kde je chyba, vždyť přeci všichni děláme to samé. A zatím co jsme si dělali těžkou hlavu, tak nám odpověděl Lumír na naši žádost o radu a pomoc. Jeho odpověď ten domeček z karet jednoduše sfoukla: „Zdar Michale. Moc rad bych vám pomohl ale myslim, že jste si svým psaním už NASRALI docela slušnou část lidí kolem kajaku v čr. Proto bude lepší když do lidí nebudete chvíli vrtat a začnete si místo vyhledávání wifi užívat pádlovaní. Mě osobně ten váš spam tak nasral že jsem se malem odhlasil z té skupiny kde píšete. Nic proti ale tohle co děláte není seakayaking ale wifi paddeling.“
Takže konečně jsem pochopil, že přestože na první pohled děláme všichni to samé, pádlujeme mořské kajaky, naše pojetí se liší a nikdy si nebudeme rozumět.
A tak, zatímco v jedné zemi naše padlování a psaní sklízí predevším hanlivé výrazy, v druhé už vydělalo v přepočtu okolo 60 000Kč na dobročinné účely, a to je to, co je pro nás důležité.

Michal

NOVINKY: První letošní circumnavigátor dorazil do cíle

Rowland Woollven se stal prvním, kdo letos dokončil objezd Britániie v mořském kajaku.

20120612-092332.jpg

Je třeba dodat, že měl náskok z předchozích let, začal už v roce 2008, kdy také ujel největší vzdálenost.

Tady je přehled základních údajů:

2118 námořnich mil
224 dní celkem
z toho nepadlovacích: 81 špatné počasí, 7 zdravotní důvody, 3 pohřeb, 3 odpočinkové,
to znamená 130 dní na vodě

20120612-092411.jpg